12 Co 172/2025-126 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu o zaplacení částky 288 000 Kč s 14,75 % úrokem od 21. 2. 2024 do zaplacení zamítl (výrok I.) a žalobce zavázal zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 39 040 Kč (výrok II.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 288 000 Kč představující náhradu za jeho vyloučení z užívání společné nemovitosti v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu v období do , datum, do , datum, . Tvrdil, že jsou s žalovanou spoluvlastníci pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba , Anonymizováno, postavené v části obce , adresa, na pozemku p. č. , hodnota, , pro k. ú. , adresa, a obec , adresa, , a to tak, že sám je spoluvlastníkem v rozsahu , Anonymizováno, a žalovaná je většinovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti , Anonymizováno, . Žalované navrhl dohodu o užívání společné věci v tom směru, že žalovaná vyklidí dva byty dle svého uvážení a umožní jejich pronajmutí třetím osobám. Žalovaná souhlasila s tím, aby osobně užíval část předmětných nemovitostí odpovídající jeho podílu, avšak nesouhlasí s tím, aby nemovitost nebo její část byla pronajata k bydlení. Dále tvrdil, že nemá v úmyslu nemovitost užívat pro své bydlení, bránění v užívání nemovitosti spatřuje v tom, že je mu umožněno pouze osobní užívání nemovitosti, jiný způsob užívání mu umožněn není. Žalovaná s žalobu nesouhlasila s tím, že žalobci nikdy nebránila ke vstupu do společné nemovitosti a jejímu užívání a potvrdila, že odmítla dát žalobci souhlas pronajímat část nemovitosti třetím osobám.3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci v období od , datum, do , datum, byli podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, žalovaná o velikosti , Anonymizováno, a žalobce o velikosti , Anonymizováno, . Žalovaná jako většinový spoluvlastník učinila rozhodnutí, že žalobce bude užívat přízemí nemovitosti a vyzvala žalobce k převzetí klíčů od nemovitosti, a že nemovitost, resp. její přízemí nebudou pronajímány třetím osobám. Mezi účastníky nebylo sporu, že by plocha přízemních prostor neodpovídala podílu žalobce na nemovitosti. Žalobce v rozhodné době neměl v úmyslu vymezené prostory v přízemí domu užívat osobně a chtěl je pronajímat třetí osobě. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o způsobu užívání nemovitosti a nebyla podána žaloba na určení způsobu užívání nemovitosti. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle § 1115 a násl. o. z., vyšel přitom ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavní soud sp. zn. Pl. ÚS st. 48/18 a uzavřel, že v situaci, kdy žalovaná jako většinový spoluvlastník vymezila žalobci relevantní prostor v rámci užívání společné věci a rozhodla o tom, že bude tuto vymezenou část nemovitosti žalobce užívat, a žalobce osobně užívat nemovitost nechce, pak žalobce vyloučen z užívání společné věci není. Pokud žalovaná neumožnila, resp. nesouhlasí s tím, aby žalobce jemu připadající část užíval tak, aby ji přenechal do nájmu třetí osobě, pak žalovaná vykonávala jako spoluvlastnice své oprávnění účastnit se na správě společné věci ve smyslu § 1126 odst. 2 o. z. Okresní soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Okresní soud dále uvedl, že pokud žalobce s rozhodnutím žalované jako většinového spoluvlastníka nepronajmout jeho spoluvlastnický podíl nesouhlasí, pak jde o spor o správu společné věci a žalobce má možnost se bránit soudní cestou dle § 1126 a § 1139 o. z. O nákladech řízení rozhodl okresní soud s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů, které představují odměnu placenou advokátce za poskytnutí právní pomoci ve výši určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, v němž se závěry okresního soudu zásadně nesouhlasil. Přitom za podstatné považoval, že, jak správně zjistil okresní soud, v domě jsou tři byty, že žalovaná užívá byt v prvním patře a dva přízemní byty jsou nevyužité, že žalovaná jako většinová spoluvlastnice rozhodla, že přízemní byty nebudou využity jinak, než jeho osobním bydlením. Avšak závěr, že nebyl vyloučen z užívání, pokud soud dovodil, že neumožnění pronájmu je jen výkonem většinového hlasu dle § 1126 odst. 2 o. z., považoval za vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. Uvedl, že pokud okresní soud dovozuje, že umožnění převzetí klíčů za jediným možným účelem, a to že se nastěhuje do bytů v prvním nadzemním podlaží v domě, není projevem bránění v užívání, pak je tento závěr v rozporu s právem vlastníka jako poctivého držitele nakládat se svým vlastnictvím, přijímat z něj užitky a plody dle § 996 odst. 2 o. z. a § 1118 o. z. Žalovaná svým rozhodnutím stanovila jediný způsob možného využití objektu, a to zcela zjevně způsob pro něho bezvýznamný, neboť bytové potřeby své a své rodiny zajišťuje jinak. Žalovaná svým rozhodnutím znemožnila jiné využití společné věci tak, aby tato nesla užitky oběma spoluvlastníkům. V důsledku tohoto rozhodnutí tak společná věc nese užitky jen žalované, která ve společném domě bezúplatně bydlí v jednom ze tří bytů a dva byty ve spoluvlastnictví účastníků leží ladem, bez užitku. Pokud žalovaná takové rozhodnutí přijala, je k tomu oprávněna, neboť disponuje většinou podílů, avšak současně je mu povinna nahradit to, že mu svým rozhodnutím znemožnila svůj spoluvlastnický podíl ekonomicky využít, tj. přijímat z něj užitky a plody. Pokud žalovaná užívání obou bytů v přízemí domu osobami odlišnými od něj považuje za své omezení, pak je jistě oprávněna rozhodnutím většiny rozhodnout, že se byty v přízemí nebudou pronajímat; i v tom případě však je povinna mu hradit odpovídající náhradu, a to bez ohledu, zda má z tohoto svého rozhodnutí ekonomický užitek. Přitom odkázal na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015.5. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Okresní soud vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil okresní soud řádně (ostatně skutkový stav není mezi účastníky ani sporný), v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, a protože ani v odvolacím řízení nedoznal skutkový stav žádných změn, krajský soud nemá důvodu se od něho jakkoli odchýlit a vychází z něj. Ze skutkového zjištění pak soud prvního stupně vyvodil dle názoru odvolacího soudu i správný závěr právní. Protože odvolací soud tyto závěry sdílí, proto v rámci stručnosti lze na tomto místě zcela odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.7. V projednávané věci jde o právní vztahy mezi účastníky vyplývající z jejich spoluvlastnictví k nemovitosti. Soud prvního stupně správně na věc aplikoval ust. § 1117, § 1121, § 1122 a § 1126 o. z., zcela přiléhavě poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 48/18 a vyložil situace, kdy jednomu ze spoluvlastníků náleží náhrada za to, kdy je vyloučen z užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu.8. V dané věci žalobce nezpochybnil, že by mu žalovaná odpírala osobně užívat společnou nemovitost v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu (určenou část v přízemí domu), a to ani co do jeho kvality. Vyloučení z užívání spatřuje v tom, že mu žalovaná (jako většinová spoluvlastnice) odmítla dát souhlas s pronájmem jeho podílu (vymezené části domu určené k jeho osobnímu užívání) třetím osobám.9. Z ust. § 1117 o. z. vyplývá, že každý spoluvlastník má právo k celé věci, a jeho právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (§ 1126 o. z.).10. Žalobci lze sice přisvědčit, že se svým spoluvlastnickým podílem může volně nakládat (disponovat) např. darovat, prodat, zastavit a k takovým jednáním souhlasu ostatních (většinových) spoluvlastníků nepotřebuje. Ovšem dovozuje-li, že nesouhlas žalované jako většinové spoluvlastnice k tomu, aby pronajal svůj podíl, resp. jemu vymezenou část společné věci, znamená jeho vyloučení z užívání společné (tj. i právo podílet se na výnosech z věci) a v důsledku toho mu přísluší náhrada, pak takovému závěru i podle názoru odvolacího soudu ve shodě se soudem prvního stupně přisvědčit nelze. Spoluvlastnický podíl totiž není věc, ale jen číselné vyjádření účasti spoluvlastníka na právech k celku (takový podíl ani nemůže být předmětem nájmu). Užívání společné věci v podobě pronájmu třetí osobě, je totiž nutno podřadit pod pojem správy společné věci. K tomu, aby mohl žalobce pronajmout společnou věci (či její vymezenou část), je jeho vůle omezena vůlí ostatních spoluvlastníků. Nesouhlasí-li žalobce s rozhodnutím žalované jako většinové spoluvlastnice, má jiné právní prostředky, jak docílit změny ve způsobu hospodaření se společnou nemovitostí, jak již uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ani žalobcem namítaná rozhodnut