116 C 144/2021-15 — Městský soud v Brně

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 9.10.2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.800,54 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu žalobce odůvodnil tím, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce tím, že řádně neplatila poplatky za poskytnuté služby a nevrátila zapůjčené doplňkové zařízení ve stanovené lhůtě. Za takovéto porušení Smlouvy je žalobce oprávněn požadovat po žalované předmětnou částku z titulu smluvní pokuty ve výši 2x 2.000 Kč a částku 800,54 Kč z titulu poplatku za odpojení a za pronájem zařízení. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že smlouvou [číslo] ze dne 23.12.2009 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a byla dodána zařízení potřebná pro užívání služeb. Žalovaná soustavně neplatila poplatky za služby žalobce, který následně od smlouvy s žalovanou odstoupil (odstoupení ze dne 24.10.2018). Z faktur [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] bylo zjištěno, že žalované bylo účtováno nájemné za KAON HD USB-PVR po 50 Kč, za pronájem telefonu 1 Kč, a pronájem WIFI ED3. 0 70 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 12.5.2020. <i>Pokud se právního hodnocení týče, soud vzhledem k ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb. aplikoval dřívější právní předpisy, tedy ustanovení zákona č. 513/1991 Sb. o nepojmenovaných smlouvách, ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. o spotřebitelských smlouvách, ustanovení zákona č. 513/1991 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb. o smluvní pokutě.</i> Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není v části smluvní pokuty důvodná vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp.zn. I.ÚS 3512/11, dle kterého„ v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis)“. Žalovaná bezpochyby při uzavírání smlouvy vystupovala jako spotřebitel ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Vzhledem k výše uvedenému závěru o nepřípustnosti sjednání smluvní pokuty bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda předmětná zařízení skutečně byla dodána a došlo-li platně k odstoupení od smlouvy a žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta. Co se týče nároku na zaplacení faktur za poskytování služeb soud v této části žalobě vyhověl. Žalobce svůj nárok prokázal smlouvou o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] vyúčtováním na fakturách [číslo] [číslo] [číslo] [číslo]. Žalovaná na svoji obranu neuvedla nic, z čehož by soud mohl předpokládat, že nárok žalobce není po právu. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaná byla převážně úspěšná ve věci, avšak žádné náklady jí nevznikly.