112 C 210/2023-54 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 9. 11. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 12 731,82 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu na smlouvě o kontokorentním úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 6. 6. 2022. Jistina činila původně 10 000,- Kč. Protože dluh nebyl hrazen, byl sesplatněn. Dluh je tvořen částkou 11 553,38 Kč v podobě jistiny a 1 178,44 Kč na smluvní pokutě ve smluvní výši 0,1 % z dlužné částky denně. Rovněž požaduje smluvní úrok 25 % z úvěru.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti.3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 6. 6. 2022 uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb, mimo jiné o zřízení běžného účtu s tím, že smlouvy mohou být uzavírány písemně i elektronicky. Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky. Téhož dne byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000,- Kč s roční výší úroku 19,9 %. Na běžném účtu měl být každý kalendářní měsíc udržován kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. V obou smlouvách byla jako kontaktní adresa uvedena adresa na Slovensku. Banka byla oprávněna klienta kdykoli o splacení požádat a klient byl povinen kontokorent uhradit do 30 dnů od doručení výzvy. O sesplatnění byla banka oprávněna žádat při porušení povinnosti hradit. V případě sesplatnění byla oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení a při přečerpání kontokorentu úrok ve výši 25 % ročně z nepovoleného debetu. Dle všeobecných obchodních podmínek bylo sjednáno doručování na adresu uvedenou ve smlouvě (čl. 8.1), přičemž dle čl. 14 bylo možné, aby klient činil pokyny elektronicky, kdy tyto autentizuje zadáním kódu sms nebo heslem. Dluh byl sesplatněn dopisem z 12. 5. 2023 (adresa zásilky v , adresa, ). Dle protokolu o prověření úvěryschopnosti byla ohledně žalovaného uvedena jako kontaktní adresa ta, na níž byla doručována zásilka o sesplatnění úvěru, výše příjmu měla činit 25 000,- Kč, výdaje celkem 6 000,- Kč, a to při pronajatém bytě/domě. Z protokolu bylo dále zřejmé, že věřitel počítal s nulovým tehdejším zatížením jakýmkoli dluhem dle relevantních registrů a disponibilním příjmem pro účely splácení ve výši 9 955,- Kč. Z výstupu prověření z databáze BRKI nevyplynul žádný záznam. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že k 9. 9. 2022 byla čerpána půjčka ve výši 11 553,38 Kč. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 27. 6. 2023 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 12. 7. 2023. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 27. 9. 2023.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr až do výše 10 000,- Kč možností dosáhnout záporného zůstatku na účtu. Dle předložených listin vznikl čerpáním úvěru záporný zůstatek ve výši 11 553,38 Kč. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. V projednávané věci byla předkládán protokol o prověření úvěryschopnosti, dle něhož měl být výdělek žalovaného 25 000,- Kč. Vedle toho byly tvrzeny výdaje ve výši 6 000,- Kč, upravené původním věřitelem na částku 15 000,- Kč. Žalovaný měl bydlet v pronájmu.6. Soud je toho názoru, že u půjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou. Přestože nebyla přímo sjednána výše splátky čerpaného úvěru, bylo povinností žalovaného udržet na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % čerpaného úvěru. Při zohlednění možnosti čerpat celý kontokorent vcelku a při předpokládaných normovaných výdajích dle věřitele ve výši cca 15 000,- Kč měl být kladen vyšší důraz na prokázání výše příjmu, který nebyl dokládán ničím, pouze vlastním tvrzením žalovaného, které nebylo nikým ověřováno. Nemohlo tak být činěno historií na účtu u žalovaného, který si žalovaný otevřel stejného dne jako si sjednal možnost kontokorentního úvěru. Žalobce nicméně měl možnost vyžádat si předložení dokladů o výši příjmu, ať již potvrzením od zaměstnavatele nebo výpisem z jiného běžného účtu žalovaného, z něhož by mohla vyplynout i výše dalších výdajů, jimž se pravděpodobně sám přiblížil spíše věřitel než dlužník svým prohlášením. Takto se předchůdce žalobce spokojil s údaji popsanými žalovaným, které žalobce samotný považuje za dostatečné v situaci, kdy při uvedení údajů nepravdivých by se žalovaný dostal do situace, kdy by mohl být i trestně stíhán pro úvěrový podvod. Z jeho strany jde pouze o snahu přenechat odpovědnost za prověrku bonity na klienta samotného, nikoli o dostatečně projevenou snahu o plnění svých zákonných povinností.7. S ohledem na relativně laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti soud považoval úvěrovou smlouvu za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu, tedy částku 11 553,38 Kč. S touto částkou je spojeno právo na úhradu příslušenství pouze však v podobě úroku z prodlení, do něhož se žalovaný dostal podle § 1968 a 1970 OZ a je povinen jej zaplatit ve výši požadované žalobcem v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku tak je na místě žalobu zamítnout výrokem pod bodem II. Za dobu prodlení pak lze považovat až dobu následující po první prokazatelně doručené výzvě k plnění, což bylo doručování sesplatňující výzvy na adresu v , Anonymizováno, dle track and trace žalovanému k 15. 5. 2023, kdy neúspěšně doručovaná zásilka byla následně vrácena odesílateli. Prvního dne poté byl povinen plnit a prodlení tak nastalo až 16. 5. 2023. Za neúspěch doručení si může žalovaný sám, neboť bylo jeho povinností zajistit dosažitelnost na jím sdělené adrese, ať již trvalého pobytu na , Anonymizováno, , nebo kontaktní dle protokolu o prověření úvěryschopnosti v , Anonymizováno, . Zásilka se v každém případě dostala do sféry jeho dispozice.8. Výrok pod bodem III. je odůvodněn ustanovením položky 2 odst. 2 a položky 1 odst. 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na absenci trvalého pobytu žalovaného nebylo možné vydat platební rozkaz, pročež bylo na místě pokračovat běžným postupem a soudní poplatek doměřit konečným rozhodnutím ve věci v souladu s § 9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích per analogiam. Doplatek soudního poplatku činí 200,- Kč, který nicméně byl zohledněn v nákladovém výroku pod bodem IV.9. Výrok pod bodem IV. je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze zčásti (§ 142 odst. 2 OSŘ). Při plném úspěchu by jeho náklady řízení tvořila odměna za právní zastoupení ve výši 300,- Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tři režijní paušály á 100,- Kč v celkové výši 300,-