29 CO 258/2022-290 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nároku, jenž mu byl postoupen poškozeným řidičem vozidla VW [příjmení] [jméno] [jméno] při dopravní nehodě dne [datum] zaviněné řidičem vozidla Audi A6, jež bylo pojištěno u žalované. Žalovaná sice nárok z pojistného plnění poškozenému částečně uspokojila, neuhradila jej však v plné výši, když namítala, že poškozený nevynaložil žádné náklady na zapůjčení náhradního vozidla po nehodě, jak tvrdil, čímž mu v tomto směru žádná majetková újma nevznikla. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobce relevantním způsobem neprokázal, že by tvrzené náklady za pronájem náhradního vozidla byly nákladem nutným a účelně vynaloženým v souvislosti s inkriminovaným poškozením vozidla. 3. Soud I. stupně svým – v pořadí již třetím – rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Zároveň vyslovil, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení (za znalecký posudek, jenž soud nechal v řízení vyhotovit). Takto rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, jež jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí a jež není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 4. Rozsudek napadl žalobce odvoláním, v němž soudu I. stupně vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho plynoucí vadné závěry právní. 5. Namítal, že soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí opírá zejména o argument nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce, s tím, že v daném případě aktivní legitimace absentuje z důvodu údajného jednání na oko neboli simulovaného jednání mezi poškozeným [jméno] [jméno] a žalobcem. Toto jednání bylo údajně prokázáno výslechem poškozeného [jméno] před soudem, který byl v pozici svědka vyslýchán po více než 9 letech od dopravní nehody. Již jen tímto časovým odstupem se dle názoru žalobce přesnost svědka o tvrzených událostech a zejména jejich časová posloupnost značně snižuje. Podle soudu mělo k simulovanému právnímu úkonu dojít tím, že jednatel žalobce [jméno] [příjmení] navštívil poškozeného [jméno] [jméno] po několika letech od nehody v nemocnici a předal mu částku [částka], která odpovídala vzniklé škodě. Následně pak měl poškozený [jméno] tuto částku žalobci oproti podpisu smlouvy o postoupení pohledávky vrátit. 6. Žalobce nepopírá soudem popsaný úkon, tedy že prostřednictvím svého jednatele zapůjčil poškozenému předmětnou částku za účelem úhrady faktury představující zčásti náklady na zapůjčení náhradního vozidla a zčásti náklady za odtah a za hlídané parkoviště. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že poškozený v jeden moment měl k dispozici [částka] a tuto částku vynaložil na úhradu předmětné faktury. Z právního pohledu je přitom zcela bez významu, zda si na úhradu faktury poškozený půjčil peníze od žalobce či od kohokoli jiného. V tomto případě částku zapůjčil poškozenému žalobce, a je proto zcela neadekvátní argumentace prvoinstančního soudu, že se jedná o pouhé jakési„ vyrobení" důkazu o tom, že se finanční prostředky poškozeného snížily. 7. Soud I. stupně se pak v odůvodnění napadeného rozsudku jen okrajově dotkl otázky údajné neúčelnosti vynaložených nákladů poškozeným. Z časového sledu událostí následujících po předmětné nehodě, k níž došlo dne [datum], je přitom zřejmé, že se poškozený, resp. jeho zmocněnec oficiálně dozvěděli o tzv. totální škodě, tj. tom, že oprava vozidla z důvodu neúčelnosti prováděna nebude, až dne [datum]. Okamžikem doručení tohoto sdělení žalované žalobci poškozený ukončil pronájem náhradního vozidla, resp. náklady na jeho pronájem již žalobce po žalované nepožadoval. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. 8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a došel k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Soud I. stupně v řízení následujícím po druhém zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem dostál pokynům, jež odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení z [datum] naznačil, provedl stranami navrhované důkazy, a jejich zhodnocení v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá skutkovému stavu věci, tak jak byl v nalézacím řízení zjištěn. Soud I. stupně učinil i přiléhavé právní závěry a odvolací soud se s nimi zcela ztotožňuje. Odvolací argumentace žalobce přitom není s to na správnosti soudem I. stupně učiněných závěrů cokoli změnit. 11. Skutečnost, že poškozený [jméno] [jméno] jako svědek vypovídal v tomto řízení až s odstupem devíti let od škodní události (resp. vypovídal již dříve, ale zvukový záznam s jeho výpovědí se nezachoval a obsah jeho výpovědi zachycený v protokole byl žalobcem zpochybněn), ještě neznamená, že by tato výpověď byla nevěrohodná. Svědecká tvrzení poškozeného [jméno] odpovídají jeho tvrzením učiněným již ve výpovědi přechozí a ostatně ani sám žalobce okolnosti, za nichž došlo k opakovanému převodu žalobou uplatňované částky mezi ním a poškozeným nezpochybňuje. Tvrdí jen, že šlo z jeho strany o půjčku. Takové tvrzení ovšem zjištěnému skutkovému stavu neodpovídá. 12. Jakkoli žalobce souvislost finanční transakce z února 2016 mezi ním a poškozeným [jméno] s výsledkem řízení vedeného mezi účastníky před OS pro [část Prahy] sp. zn. 15 C 182/2013 v odvolání popírá, je neoddiskutovatelnou skutečností, že předchozí – skutkově totožný – spor skončil (nepravomocným) zamítnutím žaloby z důvodu nedostatku žalobcovy aktivní legitimace v důsledku absence smlouvy o postoupení pohledávky z titulu pojistného plnění za žalovanou z poškozeného na žalobce (žalobce vzal po vydání rozsudku žalobu zpět). Žalobce pak v roce 2016, tj. s odstupem několika let tuto smlouvu s poškozeným [jméno] uzavřel za – v řízení jednoznačně popsaných – okolností, kdy jednatel žalobce předal poškozenému částku [částka] v hotovosti a poškozený následně peníze„ vrátil“ na účet žalobce oproti podpisu smlouvy o postoupení pohledávky. Nelze tak dojít k jinému závěru, než že uvedená hotovostní platba poskytnutá jednatelem žalobce poškozenému měla kompenzovat bezhotovostní platbu, kterou poškozený ze svého účtu na účet žalobce zaslal dne [datum], a že se finanční prostředky poškozeného v souvislosti s užíváním náhradního vozidla poskytnutého po dopravní nehodě žalobcem nijak nesnížily. Lze proto plně aprobovat soudem I. stupně učiněný právní závěr, že vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy fakticky nesměřovala k postoupení pohledávky, nýbrž k „ vyrobení“ dokumentu, který by žalobci umožnil domáhat se žalované částky ve vztahu k žalované, a že tak v jednání žalobce a poškozeného [jméno] absentovala vážná vůle směřující k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a v jednání poškozeného při provádění bezhotovostní platby dne [datum] absentovala vážná vůle uhradit pohledávku žalobkyně. 13. Z výše popsaných skutečností soud I. stupně dovodil, že poškozený a žalobce jednali jen„ naoko“, aby vytvořili právní konstrukci umožňující žalobci požadovat úhradu žalobou uplatněné částky od žalované, přičemž takto – ve smyslu ust. § 552 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) – simulované jednání je jednáním toliko zdánlivým, k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Žalobce tudíž není v tomto sporu aktivně legitimován. Tento právní závěr shledává odvolací soud zcela správným, pročež napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. včetně obou nákladových výroků potvrdil. 14. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., když v této fázi řízení úspěšná žalovaná má ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. nárok na zaplacení 3 paušálních náhrad á [částka], tj. celkem [částka].