55 CO 383/2021-143 — Městský soud v Praze

1. Žalobci podali včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně jejich žalobu zamítl a uložil jim zaplatit žalované náklady řízení. 2. Namítali, že soud nesprávně posoudil otázku povahy správního řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Určení povahy pozemní komunikace správním orgánem má dopad do vlastnického práva žalobců s ohledem na to, že z povahy pozemní komunikace vyplývá i rozsah jejího užívání a přístupnost veřejnosti, tudíž omezuje vlastnická práva vlastníka komunikace. V tomto poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020. Odškodnění v takových řízeních dochází i v jiných případech. K žádosti o rozhodnutí ohledně povahy komunikace byli prakticky vyzváni Městským úřadem ve Valašském Meziříčí. Jde o jiné řízení než řízení o odstranění stavby, jak dále rozvedli. Řízení o odstranění stavby navíc může skončit pro žalobce i nepříznivě. Nesprávný je závěr, že žalobcům v důsledku nepřiměřené délky řízení nevznikly žádné negativní následky. Jelikož jsou žalobci nuceni k ochraně svých práv vést ještě další řízení, jejich újma se násobí. Soud též nezohlednil vady předmětného řízení, na které rovněž poukazovali. Průtahy v řízení již přesáhly 10 let a rovněž soudní řízní již trvá přes 3 roky. Navrhli proto rozsudek změnit a žalobě vyhovět. 3. Žalovaná navrhla rozsudek potvrdit. Poukazovala na to, že rozporovala aplikaci čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na daný případ a soud I. stupně se s tím ztotožnil. Žalobci měli svou újmu tvrdit prostřednictvím konkrétních skutkových okolností. Podle jejich tvrzení újma spočívala ve stejných okolnostech, jako v řízení o odstranění stavby, přičemž za újmu v řízení o odstranění stavby již byli odškodněni. Tvrzené následky tak nesouvisí s předmětným řízením. 4. Žalobci v replice uvedli, že dopad a okolnosti újmy v řízení opakovaně tvrdili a soud je k doplnění nikdy nevyzýval. Argumentace žalované, že újma vzniklá v jiném řízení vylučuje vnik újmy v předmětném řízení, není správná a směřuje k tomu, aby žalovaná těžila ze svého porušení práva. Mezi újmou v prvním a druhém řízení je rozdíl a více řízení v podstatě újmu ještě zvyšuje. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že je věcně správný. 6. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jež odpovídají provedenému dokazování a pro právní posouzení se jeví jako dostačující. Odvolatelé v tomto směru neměli zásadní výhrady. 7. Z těchto zjištění vyplývá, že žalobci jsou účastníky správního řízení, v němž se domáhali podáním z [datum] u správního orgánu vydání deklaratorního rozhodnutí o určení právního vztahu dle § 124 správního řádu ve věci rekonstrukce polní cesty [příjmení] a Pavlicovo, přičemž toto řízení nebylo do [datum] skončeno. Toto podání podali žalobci a) a b), žalobce c) se stal účastníkem správního řízení v r. 2012. 8. Zjistil dále, že žalobci se v jiném správním řízení zahájeném [datum], jež nebylo k okamžiku rozhodnutí soudu I. stupně skončeno domáhají odstranění stavby„ komunikace [jméno]“, která se nachází na jejich pozemcích a má jít o stavbu nepovolenou a neoprávněnou. 9. Po právní stránce soud I. stupně dovodil, že řízení, v němž se žalobci domáhají deklaratorního rozhodnutí, se jeví jako zbytečné, když nastolenou otázku si mohl a případně měl posoudit správní orgán sám v rámci řízení o odstranění stavby. Neměli tak na vyřešení této otázky právní zájem, řízení je bezpředmětné a tvrzená újma je důsledkem řízení o odstranění stavby. Není tu tedy příčinná souvislost s nepřiměřenou délkou tohoto (bezpředmětného) řízení. 10. Odvolací soud shledal, že právní závěry soudu I. stupně jsou sice převážně výstižné, avšak samy o sobě pro právní posouzení žaloby jako nedůvodné nepostačí. 11. V obecné rovině je zřejmé, že žalobcům jde o ochranu jejich vlastnického práva, jež má být rušeno tím, že na jejich pozemku byla – jak tvrdí – vybudována nepovolená a neoprávněná stavba pozemní komunikace. Odstranění této stavby se domáhají v dříve zahájeném a neskončeném řízení před správním orgánem. Za újmu nepřiměřenou délku uvedeného řízení byli odškodněni. Soud I. stupně podle všeho správně dovodil, že předmětné správní řízení nemělo pro žalobce význam, jelikož v něm posuzovanou otázku si mohl správní orgán vyřešit v řízení o odstranění stavby sám. Z toho dovodil nedostatek příčinné souvislosti mezi újmou žalobců a předmětným správním řízením. Tento poslední závěr nepovažuje odvolací soud za zcela správný. 12. Újma, jež měla vzniknout žalobcům v předmětném řízení má dle jejich tvrzení být způsobena jeho nepřiměřenou délkou. Obecně platí, že jde-li o nepřiměřenou délku soudního řízení, újma (spočívající zejména v nejistotě o výsledku řízení) se dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb. předpokládá a není třeba ji prokazovat. K tomu lze odkázat např. na stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované pod [číslo] ročníku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 13. Zde ovšem jde o správní řízení, kde se předpoklad újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení neuplatní generálně, ale jen v určitých případech. Tento závěr zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014 publikovaném pod [číslo] ročníku 2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek:„ Závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, je dán, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný, rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva/závazku, jestliže má toto právo/závazek základ ve vnitrostátním právu a je soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“ 14. V takovém případě nelze aplikovat stanovisko R 58/2011 ohledně předpokladu újmy a ohledně práva na přeměřenou délku řízení jako celku. Ústavní soud ČR následně dovodil, že musí jít o základní právo či svobodu chráněné Listinou základních práv a svobod. 15. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že předmětné řízení bylo v kontextu dané situace pro žalobce v zásadě bezvýznamné. Především však je názoru, že uvedené řízení (na rozdíl od řízení o odstranění stavby), nesplňuje výše zmíněné podmínky opravdovosti a vážnosti, nevztahuje se k právu soukromému a nejde v něm o základní právo či svobodu. Určení charakteru komunikace správním orgánem má veřejnoprávní povahu a může ovlivnit toliko to, jak popř. v jakém rozsahu může veřejnost komunikaci užívat, resp. též na to, kdo komunikaci vlastní a spravuje. Na soukromoprávní (vlastnický) vztah žalobců k pozemku, na němž je stavba umístěna nemá vliv a samotnou komunikaci, o jejíž užívání může v řízení jít, nevlastní. Nešlo tedy o řízení spadající pod čl. 6 Úmluvy. 16. Žalobci se dovolávají rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020. V něm ovšem byla řešena jiná situace. Nepřiměřenou délkou bylo postiženo řízení o zdržení se užívání (zásahů) do účelové komunikace. Nešlo tedy o správní řízení o určení povahy komunikace jako v tomto případě, nýbrž o ochranu vlastnického práva. Šlo tedy o řízení zjevně spadající pod čl. 6 Úmluvy. Byla tu též jiná skutkové situace. V tomto případě je vlastnické právo žalobců k pozemku omezeno stavbou komunikace a jde v něm jen o určení povahy komunikace (což může mít vliv na způsob a rozsah užívání komunikace), ale nikoli na vlastnické právo žalobců k pozemku, jež bude dotčeno stavbou v každém případě (nedojde-li k jejímu odstranění). V případě uvedeného judikátu nešlo o stavbu na cizím pozemku, nýbrž o situaci, kdy samotný povrch pozemku byl užíván jako účelová komunikace, tudíž šlo přímý zásah do vlastnického práva tímto užíváním. 17. K rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2800/16 lze uvést, že v něm došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že tento se nevypořádal s otázkou, zda šlo o nárok spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluva a výslovně uvedl, že tím nijak nepředjímá konečný výsledek řízení. S odvolateli lze souhlasit v tom, že ohledně části nároku za dřívější dobu řízení uzavřela Česká republika s žalující stranou smír se závazkem poskytnout konkrétní plnění v penězích, to však odvolací soud nijak nezavazuje v této věci, tím spíše, že i v uvedeném řízení byla skutková situace odlišná (žalobkyně se domáhala určení povahy komunikace proto, že chtěla tuto užívat k přístupu na své pozemky). 18. Za této situace bylo na žalobcích, aby svou újmu tvrdili a prokázali, jak správně namítá žalovaná. Ti namítali zejména omezení svého vlastnického práva existující a užívanou komunikací, dále poukazovali na svůj věk a stupňující se frustraci z délky řízení včetně nejistoty o jeho výsledku. Omezení vlastnického práva je dáno tím, že na pozemku žalobců stojí komunikace, tudíž tato podstatná újma je způsobena především tímto, a nesouvisí s řízením o určení povahy komunikace jako takové. Stejně tak jejich věk s řízením nesouvisí (vliv by mohl mít z hlediska hodnocení významu říz