55 CO 63/2022-281 — Městský soud v Praze

1. Žalovaná podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým jí soud I. stupně uložil zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení 8,05% od [datum] do zaplacení a náklady řízení [částka]. Poukazovala na to, že žalobci byl za dobu protiprávního propuštění ze služebního poměru poskytnut služební příjem a náhrada za služební výstroj, tudíž ve smyslu § 124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. mu byly odškodněny veškeré újmy včetně újmy způsobené délkou doby, po kterou nemohl vykonávat službu. Existenci další újmy žalobce neprokázal. 2. Pokud by soud tento argument nepřijal, poukazovala na nesprávnou aplikaci kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb. Jde o zvýšení základní výše zadostiučinění v důsledku jednání poškozeného a liknavého postupu správních orgánů. Délka řízení před správními orgány byla ovlivněna tím, že žalobce v něm podal další dvě podání a nahlížel do spisu. Správní orgán také musel zajistit žalobci v řízení výkon jeho práv. Nedostatky ve vykazování jízd ve správním řízení žalobce nevysvětlil a výsledky trestního řízení ještě nebyly k disposici. Proto nešlo o liknavý postup a žalovaná má za to, že žalobce se průtazích podílel. Význam řízení pro žalobce je snížen tím, že rozhodující bylo probíhající trestní řízení, od něhož se jednoznačně odvíjel i výsledek správního řízení. Jeho nejistota tak nutně směřovala především k řízení trestnímu. Navrhla rozsudek změnit, žalobu zamítnout a přiznat jí právo na náhradu nákladů řízení. 3. Žalobce namítl, že je třeba rozlišovat mezi újmou vzniklou nepřiměřenou délkou řízení a náhradou služebního příjmu. Doplacením ušlého příjmu byla uhrazena majetková škoda, nikoli nemajetková újma. Vznik nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení se presumuje a není nutno ji prokazovat. Průtahy v řízení nebyly způsobeny žalobcem, který na ně naopak upozorňoval. Stejně tak újma vzniklá trestním stíháním žalobce má jiné důvody a příčinu (judikatura připouští i náhradu nemajetkové újmy za souběžně vedená trestní řízení). Propuštění ze služebního poměru zasáhlo osobnost žalobce, který práci vnímal jako své poslání. Navrhl proto rozsudek potvrdit. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání do vyhovujícího výroku o věci samé není důvodné. 5. Po skutkové stránce odvolací soud vyšel ze zjištění soudu I. stupně, jež odpovídají provedenému dokazování a pro právní posouzení věci dostačují. 6. Soud I. stupně také věc v zásadě správně právně posoudil a ve výsledku rozhodl, byť odvolací soud -jak bude uvedeno dále- v některých aspektech došel k odlišným dílčím závěrům. 7. Především odvolací soud souhlasí se závěrem, že délka řízení, jak ji uvedl soud I. stupně, byla nepřiměřená, což představuje nesprávný úřední postup, a s tím, že bylo namístě poskytnout za to žalobci zadostiučinění v penězích. To zejména vzhledem k předmětu řízení, otázce důvodnosti propuštění žalobce ze služebního poměru. Šlo tedy v obecné rovině o pracovněprávní věc, jež by měla být vyřizována podstatně rychleji. 8. Okolnost, že po zrušení nezákonného rozhodnutí byla žalobci uhrazena újma spočívající ve ztrátě výdělku, nemá pro tuto věc význam. Žalobce správně uvádí, že jde o jiný nárok povahy skutečné (majetkové) újmy. Zde jde o újmu nemajetkovou způsobenou nepřiměřenou délkou správního a přezkumného řízení, jež spočívá především v nejistotě účastníka ohledně výsledku sporu. Stejně tak nutno přisvědčit žalobci v tom, že taková újma se presumuje a není nutno ji tvrdit ani prokazovat (leda konkrétní okolnosti svědčící o její vyšší/nižší intenzitě). 9. Z podobných důvodů není správná ani námitka, že rozhodující bude újma za trestní stíhání (žalovaná neuvádí, zda má jít o újmu za stíhání samotné, nebo za jeho délku). Tak či tak půjde o jiný důvod újmy než v této věci. Souhlasit lze toliko s tím, že obé má svou spojitost a tato byla způsobena právě žalovanou. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru vydala žalovaná, zřejmě na základě domněnek o porušení povinností žalobce při nakládání s majetkem a nepochybně na základě těchto domněnek bylo též zahájeno trestní stíhání žalobce. Ukázalo se však, že tyto domněnky nebyly způsobilé ospravedlnit ani propuštění ze služebního poměru, ani trestní odpovědnost žalobce. 10. K tomu se připíná argumentace, že šlo o složitou věc a teprve výsledky trestního stíhání umožnily správně rozhodnout. Tento argument však příčinnou souvislost převrací. Právě žalovaná si měla nejprve v rámci vlastních šetření obstarat dostatečné skutkové podklady k tomu, aby mohla posoudit, zda došlo ze strany žalobce k porušení služebních předpisů, popř. zda by takové porušení mohlo zakládat skutkovou podstatu trestného činu a teprve poté zvažovat, jaké následky z toho mají být vyvozeny. Z argumentace žalované i z výsledků řízení je přitom zřejmé, že v tomto směru žalovaná neměla dostatečně zjištěny rozhodné skutečnosti, o propuštění rozhodla předčasně (a nedůvodně) a zbytek ponechala orgánům činným v trestním řízení. Pokud by si sama obstarala dostatek potřebných informací a správně je vyhodnotila, nemuselo k tomu dojít. 11. Tyto závěry mají význam pro posouzení kritéria složitosti řízení, které soud I. stupně zohlednil 30%. Přitom sám uvedl v bodu 82. odůvodnění, že řízení nebylo složité, ale že složité být mělo. Odvolací soud vychází z toho, že jestliže žalovaná postupovala způsobem shora uvedeným, řízení nebylo složité po skutkové stránce. Lze však přisvědčit tomu, že bylo složité po stránce procesní vhledem k víceinstančnosti včetně rozhodování správních soudů. Z tohoto důvodu se odvolacímu soudu jeví přiměřené snížení základní částky o 20%. 12. Správně se soud I. stupně vypořádal s otázkou medializace, jež se nevztahovala k délce tohoto řízení, nýbrž k otázkám důvodnosti trestního stíhání žalobce. 13. Okolnost, že poškozený k délce řízení nepřispěl, není důvodem pro zvýšení zadostiučinění. Důvodem ovšem je postup orgánů veřejné moci, který, jak soud I. stupně správně uvádí, nebyl plynulý. Zvýšení zadostiučinění z tohoto důvodu o 10% shledává odvolací soud správným. 14. Na rozdíl od soudu I. stupně shledal odvolací soud, že řízení mělo pro žalobce zvýšený význam (šlo v zásadě o pracovní věc), který bylo namístě zohlednit zvýšením základní částky zadostiučinění. Soud I. stupně tak učinil nedostatečně, když základní částku stanovil ve výši [částka] ročně a jeho závěr, že v tomto směru byl žalobce již odškodněn žalovanou, není správný. Částku [částka] mu totiž žalovaná uhradila v souvislosti s újmou danou trestním stíháním (bod. 67 odůvodnění). Z tohoto důvodu bylo namístě zvýšit zadostiučinění o 20%. 15. Ve výsledku by tak podle odvolacího soudu mělo zadostiučinění žalobce být při stejné základní částce zvýšeno o 10%, nikoli sníženo o 10%. Z toho plyne, že odvolání žalované, která požadovala žalobu zamítnout, není důvodné. Jelikož žalobce se neodvolal, byl rozsudek ve výroku I. dle § 219 o. s. ř. potvrzen. 16. Soud I. stupně správně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení (za právní zastoupení) včetně stanovení výše odměny za úkon. Odvolací soud shledal, že i některé další účtované úkony právní služby nebyly objektivně účelné, přičemž šlo o další porady s klientem. Soud I. stupně jich shledal neúčelnými 5, a přiznal odměnu za 4 (z toho jednu dvouhodinovou). Odvolací soud považuje i tyto porady s jednou výjimkou za neúčelné, když skutkový stav byl zřejmý od počátku a předání informací a dohodnutí postupu by mělo být součástí úkonu příprava a převzetí zastoupení. Za účelnou tak považuje toliko poradu před podáním odvolání v prosinci 2017. 17. Ve výsledku tak shledal účelnými 12 úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika k výzvě soudu, účast u jednání v listopadu 2017, odvolání, námitka proti výzvě k zaplacení soudního poplatku, žádost o vrácení poplatku, vyjádření k odvolání, vyjádření k dovolání, odvolání proti odmítnutí, porada v prosinci 2017, účast u jednání v prosinci 2021. Z toho za úkony v souvislosti se soudním poplatkem a vyjádření k procesnímu rozhodnutí náleží odměna poloviční ve smyslu § 11 odst. 2 advokátního tarifu Celkem tedy jde o 10,5 odměn, 12 paušálních náhrad a 21% DPH, v souhrnu [částka]. Proto byl rozsudek v nákladovém výroku co do výše nákladů dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn, jinak rovněž potvrzen. 18. Žalobce byl úspěšný i v odvolacím řízení, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů v něm vzniklých. Jde o odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání), 2 paušální náhrady a 21% DPH, vše ve stejné sazbě jako v řízení prvostupňovém.