42 C 151/2019 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalovaným 1) a 2), a to od roku [rok] do budoucna. Uvedl, že žalovaní jsou již dospělí a bez dalšího studia, proto žádá o zrušení rozsudku. K žalobě připojil rozsudek zdejšího soudu, kterým byla jeho vyživovací povinnost vůči žalovaným stanovena. K výzvě soudu ohledně doplnění žalobních tvrzení, žalobce tato nikterak nedoplnil. 2. Žalovaní, kterým byla žaloba doručena do vlastních rukou, se k ní jakkoliv nevyjádřili. 3. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], ke kterému se žádný z řádně předvolaných účastníků nedostavil, aniž by se z účasti u jednání omluvil, žádný z nich nepožádal o odročení jednání. Soud pro postupoval podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a řízení přerušil. Následně se žalobce dne [datum] osobně dostavil k soudu a navrhnul, aby v řízení bylo pokračováno. Soud proto usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] v souladu s § 111 odst. 4 o.s.ř. rozhodl o pokračování v řízení. 4. Jednání ve věci bylo poté nejprve nařízeno na den [datum], kdy předvolání k jednání bylo řádně doručeno všem účastníkům. Žádný z účastníků se však k jednání nedostavil. Soud s ohledem na v té době vyhlášený nouzový stav, kdy k jeho vyhlášení došlo krátce před konáním jednání a účastníci tak mohli mylně předpokládat, že se nařízené jednání s ohledem na omezení pohybu a shromažďování s tím spojená, nekoná, jednání odročil na nový termín dne [datum]. Poté bylo dne [datum] soudu doručeno podání žalobce, který opožděně omlouval svou neúčast u jednání z důvodu svého zdravotního stavu, který však nikterak nedoložil. 5. K jednání nařízenému na den [datum] se opětovně žádný z účastníků nedostavil, ačkoliv jim vyrozumění o odročení jednání bylo řádně doručeno, oběma žalovaným do vlastních rukou dne [datum] a žalobci dne [datum], kdy poté, co si uloženou zásilku nevyzvedl, byla mu dne [datum] vhozena do jím užívané schránky na adrese, kterou soudu jako doručovací adresu sám sdělil. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti účastníků. K tomuto postupu soud pouze doplňuje, že je si vědom toho, že nouzový stav i nadále trvá, účastníci však soudem nebyli vyrozuměni o odročení nařízeného jednání, konání soudních jednání není v rozporu s omezujícími opatřeními, která jsou činěna vládou ČR v souvislosti se šířením nákazy COVID-19. Skutečnost, že žalobce ani při nařízení předchozího jednání ve věci v době nouzového stavu neměl za to, že jednání soudu se z tohoto důvodu nekoná, vyplývá i z jeho opožděné omluvy z jednání. Vzhledem k uvedenému soud i přes nepřítomnost účastníků ve věci jednal. 6. Soud při jednání provedl dokazování výpisem ze systému Centrální evidence obyvatel ohledně žalobce a rodnými listy obou žalovaných, kdy těmito listinami bylo prokázáno, že žalobce je otcem žalovaných. Z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], který žalobce v kopii připojil k návrhu a jehož originál soud provedl k důkazu ze spisu zdejšího soudu, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], který si ve věci připojil, pak bylo zjištěno, že uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce přispívat na výživu tehdy nezletilé žalované 1) částku 1 100 Kč měsíčně a na výživu tehdy nezletilého žalovaného 2) částku 1 500 Kč měsíčně, vždy s účinností od [datum]. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z obsahu uvedeného spisu má soud za prokázáno, že následně již o případné povinnosti žalobce přispívat na výživu (nezletilých) žalovaných nebylo rozhodováno. Z odůvodnění rozsudku bylo soudem zjištěno, že žalovaná 1) byla v době rozhodování soudu (v [měsíc] [rok]) žákyní 6. třídy, žalovaný 2) žákem 5. třídy základní školy. 7. Soud konstatuje, že ze skutkových tvrzení učiněných žalobcem není zřejmé, ke kterému konkrétnímu datu ukončil každý ze žalovaných povinnou školní docházku, ani to, zda následně žalovaní pokračovali v přípravě na budoucí povolání studiem na střední škole či odborném učilišti. Zcela nekonkrétní tvrzení o tom, že žalovaní od roku [rok] již nestudují, nebylo doplněno žádným upřesněním, nebyly k němu označeny žádné důkazy. Žalobce pak vůbec ničeho netvrdil ke svým poměrům, aby se soud případně mohl zabývat tím, zda za situace, kdy by nebyly dány předpoklady pro zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči žalovaným, není namístě rozhodnout případně o jejím snížení. S ohledem na skutečnost, že žalobce se k nařízenému jednání nedostavil, nemohl jej soud ve smyslu § 118a odst. 1) a 3) o.s.ř. poučit o tom, která skutková tvrzení má doplnit, o tom, ke kterým skutkovým tvrzením je třeba označit důkazy. Takového poučení se přitom dostává účastníku jen při jednání soudu, ke kterému se žalobce z vlastní vůle nedostavil. Soud navíc podotýká, že žalobce usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů vyzýval, upozorňoval jej na břemeno tvrzení a břemeno důkazní a možnost zamítnutí jeho žaloby pro neunesení těchto povinností. Žalobce však na zaslanou výzvu jakkoliv nereagoval, svá tvrzení nedoplnil, k tvrzení o ukončení studia žalovaných neoznačil žádné důkazy. 8. Dle ust. § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Dle odst. 2 tohoto ustanovení vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. 9. Dle ust. § 911 občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 10. V souladu s citovanými zákonnými ustanoveními soud po právní stránce věc hodnotil následovně. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými jako otcem a dětmi je v souladu s ust. § 910 odst. 1 občanského zákoníku dána vzájemná vyživovací povinnost, která není nikterak časově omezená, samo o sobě není podstatné, zda žalovaní jsou již zletilí. Dle ust. § 911 občanského zákoníku mají žalovaní vůči žalobci právo na výživné za situace, kdy nejsou schopni se sami živit. Schopnost sám se živit je přitom v případě dětí stavem, kdy dítě již ukončilo přípravu na budoucí povolání a je tak objektivně schopno vlastní prací, vlastním přičiněním si obstarávat prostředky na uspokojení svých potřeb. Soud má přitom za to, že žalobce k těmto skutečnostem neunesl břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, když jeho tvrzení o tom, že žalovaní jsou již dospělí (tedy zřejmě zletilí) samo o sobě na trvání vyživovací povinnosti nemá vliv, jeho tvrzení o tom, že od roku [rok] již nestudují, pak zůstalo zcela bez bližší konkretizace, ohledně toho, kdy žalovaní konkrétně ukončili soustavnou přípravu na budoucí povolání a nabyli tak schopnost se sami živit. Ke svému kusému tvrzení pak žalobce neoznačil jakýkoliv důkaz. Existence skutečností, které by vedly k zániku vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovaným od roku [rok] (zřejmě snad od jeho počátku) tak nebyla dostatečně tvrzena, v řízení pak nebyla prokázána. Soud v tomto směru poukazuje i na skutečnost, že žalovaní nejsou stejně staří a lze se tak domnívat, že neukončili přípravu na budoucí povolání ve stejném roce (ačkoliv to není nemožné), když z odůvodnění rozsudku, kterým byla naposledy vyživovací povinnost stanovena je zřejmé, že každý v té době navštěvoval jiný ročník základní školy. Z data narození každého ze žalovaných je pak prokázáno, že žalovaná 1) nabyla zletilosti až v [měsíc] roku [rok], žalovaný 2) pak v [měsíc] roku [rok], a pokud snad žalobce spojoval ukončení vyživovací povinnosti s dobou zletilosti žalovaných, pak tato u každého z nich nastala v jiné době, nikoliv k počátku roku [rok]. Jak však soud výše konstatoval, dosažení věku zletilosti dětí, není samo o sobě důvodem pro zánik vyživovací povinnosti rodičů vůči nim, pokud v té době dítě již zároveň nedosáhlo schopnosti se samo živit. 11. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. rozsudku žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobcem ke skutečnosti, že k počátku roku [rok] již nebyl povinen přispívat na výživu žalovaných, neboť tito již byli schopni se sami živit, žalobu zamítl. S ohledem na absentující skutková tvrzení se již nezabýval tím, zda případně není dán důvod pro snížení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovaným. 12. Ve výroku II. rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci úspěšným žalovaným v řízení žádné náklady nevznikly. O případné povinnosti zaplatit soudní poplatek soud nerozhodoval, neboť toto řízení je dle ust. § 11odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, od poplatku osvobozeno. 13. Soud nad rámec uvedeného uvádí, že dne [datum], tedy po vyhlášení rozsudku, bylo soudu doručeno podání žalovaných, ve kterém zaslali své výuční listy, uvedli, že po ukončení střední školy u žalované 1) dne [datum] a u žalovaného 2) dne [datum] již ve studiu dále nepokračují. Tyto skutečnosti by přitom mohly být důvodem p