41 C 203/2021-38 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobním návrhem podaným k Okresnímu soudu Brno-venkov dne 28. 7. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 700 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 30. 12. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal úvěr uhradit v 60ti týdenních splátkách ve výši 623 Kč, a to společně s částkou ve výši 17 333 Kč, představovanou součtem kapitalizovaných úroků ve výši 3 577 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29% ročně, odměnou za zpracování a doručení ve výši 5 340 Kč a částkou za administrativní činnost ve výši 8 416 Kč. Dále uvedla, že žalovaný se dostal do prodlení, poslední splátku uhradil dne 4. 1. 2018. Žalobkyně tvrdila, že pohledávka za žalovaným na ni byla postoupena smlouvou ze dne 20. 1. 2020. Následně uvedla, že požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 18 700 Kč, když uvedla, že po postoupení pohledávky žalovaný uhradil ještě částku ve výši 1 300 Kč, dále uhrazení kapitalizovaných úroků ve výši 4 986,15 Kč, představovaných sjednaným úrokem ve výši 29% ročně z částky 18 700 Kč od 24. 2. 2019 (tzn. ode dne marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 20. 1. 2020, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 3 262,89 Kč, představovaných zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z dlužné jistiny ve výši 18 700 Kč od 12. 1. 2018 (tzn. od marného uplynutí lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným) do 20. 1. 2020 a sjednané úroky z prodlení ve výši 29% ročně z částky 18 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny ve výši 18 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Závěrem uvedla, že nepožaduje zaplacení zbývajících poplatků. A dále, že žalovaný závazek nesplnil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty před uzavřením úvěrové smlouvy, tyto informace si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala nahlédnutím do veřejných registrů a podle dokladů, jež žalovaný předložil. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 12. 2017 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému finanční částku ve výši 20 000 Kč, a to ke dni uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60ti týdenních splátkách ve výši 623 Kč, když poslední splátka je splatná do 23. 2. 2019. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 3 547 Kč, úhradou za zpracování úvěru ve výši 5 340 Kč a poplatkem za administrativní činnost ve výši 8 416 Kč. Mezi stranami byla sjednána výše úroků pro případ trvání smlouvy v délce 12 měsíců na 15% ročně. 5. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil částku 1 300 Kč. 6. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 20. 1. 2020, postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 20. 1. 2020. 7. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván dne 11. 5. 2020. 8. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 30. 5. 2017 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60ti týdenních splátkách ve výši 623 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 3 577 Kč, odměnou za zpracování a doručení ve výši 5 340 Kč a částkou za administrativní činnost ve výši 8 416 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které jí byly poskytnuty žalovaným před uzavřením smlouvy o úvěru. 9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tzn. ke dni 30. 12. 2017). Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. S ohledem na § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, se soud nejprve zabýval tím, zda smlouva byla platně uzavřena, tedy, zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s tím, že tato povinnost je ukládána žalobkyni pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. 11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou první, je smlouva neplatná. 13. Podle § 588 odst. 1 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. V posuzované věci byla smlouva o spotřebitelském úvěru mezi účastníky uzavřena dne 30. 12. 2017, tedy za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., zejména znění § 87, žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posoudila na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty v žádosti o úvěr. 15. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že tímto postupem žalobkyně (její právní předchůdkyně) nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť vyšla pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Soud je toho názoru, že pojem "odborná péče" předpokládá údaje, které spotřebitel věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele spotřebitele, apod. Nepochybně klíčová je i povinnost poskytovatele úvěru využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dle databáze Českého statistického úřadu a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nadto žalobkyně se nijak nezabývala výší výdajů žalovaného. 16. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku doložení) těchto tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé z čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat ta zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. 17. Soud tedy shrnuje, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnost úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchá