8 C 328/2020-12 — Okresní soud v Benešově

1. Dne 31. 8. 2020 podal žalobce ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky 4 482 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 30. 1. 2017 elektronickou cestou prostřednictvím internetových stránek žalobce [anonymizováno] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 2 500 Kč. Žalobce poskytl žalovanému předmětný úvěr dne 30. 1. 2017 bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr v poskytnuté výši do 20. 2. 2017. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil žádnou částku. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 2 500 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 732 Kč. Podle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobci v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 2 500 Kč od 21. 2. 2017 do 5. 7. 2018 v celkové výši 1 250 Kč. Žalovaný úvěr, poplatek za poskytnutí úvěru ani smluvní pokutu ve stanovené době neuhradil. Žalobce žalovaného elektronicky prostřednictvím e-mailu k úhradě dluhu upomenul. Žalovaný však ani přes upomínky dosud dluh žalobci nezaplatil, a to ani přes předžalobní upomínku zástupkyně žalobce. 2. Žalovaný se k ústnímu jednání nedostavil a k věci se nijak nevyjádřil. 3. Soud z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce v rámci své obchodní činnosti poskytuje úvěrové služby (z výpisu z obchodního rejstříku). Prostřednictvím webových stránek žalobce strany uzavřely dne 30. 1. 2017 smlouvu o úvěru [číslo]. Ve smlouvě si strany pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně. Žalovaný se dle podmínek úvěru zavázal uhradit úvěr do 20. 2. 2017 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 732 Kč (ze smlouvy o úvěru). Na základě smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému tentýž den úvěr ve výši 2 500 Kč (z výpisu z účtu žalobce). Žalovaný nedodržel sjednané datum splatnosti úvěru a předmětný úvěr žalobci neuhradil. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzýván prostřednictvím právní zástupkyně žalobce, žalovaný však ničeho na dlužnou částku neuhradil (z výzvy k úhradě dluhu). 4. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ze dne 30. 1. 2017 je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobce neprokázal, že úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí zkoumal. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce v žalobě neuvádí žádná skutková tvrzení ani nepředkládá relevantní důkazy. K ústnímu jednání se žalobce nedostavil, čímž se tak zbavil se své možnosti a svého práva obdržet od soudu náležité poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), v jakém směru má doplnit důkazy. 11. Soud se v dané věci zabýval zkoumáním úvěruschopnosti, přičemž v podrobnostech uvádí, že žalobce k finanční situaci žalovaného ničeho nedoložil a nedostál tak své zákonné povinnosti. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 12. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena, jelikož žalobce soudu nedodal žádné listiny týkající se jeho osoby. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o výše citovaný nález Ústavního soudu, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochyb