11 C 306/2020-12 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne 3. 8. 2020 žalobu, kterou se domáhá zaplatit částku 9 272 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovanému poskytla na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 2. 2019 peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které žalovanému zaslala téhož dne na bankovní účet č. [bankovní účet], a které se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 300 Kč nejpozději do 23. 3. 2019. Žalovaný na dlužnou částku neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplatil, vznikla mu povinnost uhradit jistinu úvěru včetně poplatku, přičemž žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky upomínala, naposledy předžalobní upomínkou, avšak bezúspěšně. 2. Žalovaný se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil, na svoji obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila. 3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Dne 21. 2. 2019 uzavřel žalovaný se žalobkyní (prostřednictvím její webové stránky) smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal je žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 300 Kč. Jistina i poplatek byly splatné nejpozději dne 23. 3. 2019 Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně včetně sazebníku (ze smlouvy o zápůjčce, ze všeobecných obchodních podmínek). Žalobkyně dne 21. 2. 2019 převedla předmětnou částku ve výši 4 000 Kč na účet žalovaného (z potvrzení o transakci). Podle článku 2.3 všeobecných obchodních podmínek si strany pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru sjednaly povinnost žalovaného uhradit žalobkyni náklady vynaložené na zaslání každé písemné upomínky částkou 500 Kč a každé emailové upomínky částkou 100 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala na adresu ve smlouvě uvedenou upomínky k plnění za účelem smírného vyřešení věci (z upomínek). Dále zástupkyně žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní upomínku (z předžalobní upomínky ze dne 20. 4. 2020 a podacího lístku). 4. Při právním posouzení skutkového stavu soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“), především jeho ustanovení o úvěru, prodlení dlužníka, a dále zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelskému úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). 5. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 1968 o.z. věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobkyní vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že smlouva o zápůjčce (obsahem i charakterem však smlouva o spotřebitelském úvěru) ze dne 21. 2. 2019 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit. Zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně v žalobě nijak netvrdila ani neprokazovala. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení v uvedeném smyslu se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala. Ohledně závěru o absolutní neplatnosti soud vedle historického, teleologického a eurokonformního výkladu odkazuje v podrobnostech na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 (řízení o předběžné otázce Okresního soudu v Ostravě ve věci [právnická osoba]), dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 11. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o zápůjčce ve smyslu sho