11 C 313/2020-32 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobou ze dne 26. 8. 2020 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 12 668 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 668 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Uvedla, že žalovaná uzavřela dne 7. 6. 2019 se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. (dále jen„ původní věřitel“) prostřednictvím webových stránek původního věřitele smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě čerpala převodem na svůj bankovní účet úvěr v konečné výši 12 668 Kč. Úvěr měl být splacen do 6. 12. 2019. Úvěruschopnost žalované původní věřitelka ověřila výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům se ponechává rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku, přičemž těchto 10 % se musí rovnat minimálně životnímu minimu. Současně musí vrácená částka v době splatnosti činit maximálně 90 % rozdílu příjmů a výdajů. Žalovaná byla dále lustrována v příslušných databázích. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nesplnila, jelikož do sjednané doby splatnosti částku, k jejímuž plnění se zavázala, neuhradila. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Postoupení bylo žalované oznámeno. Na dlužnou částku doposud nebylo ničeho žalobkyni uhrazeno, a to ani přes předžalobní upomínku jejího právního zástupce. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu spotřebitelského úvěru, se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované a navrhla, aby si soud vyžádal k prokázání toho, že žalované byl úvěr skutečně poskytnut, vyjádření banky. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaná sjednala dne 17. 6. 2019 se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání, nebo po 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to každý měsíc ve stejný kalendářní den, ke kterému byly finanční prostředky připsány žalované na účet (ze smlouvy o úvěru, z obchodních podmínek, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru). K datu splatnosti dne 6. 12. 2019 byla žalovaná povinna uhradit 12 668,32 Kč (z platebních informací). Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni; postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalované oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. příloh, z oznámení o postoupení). Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky (z předžalobní upomínky a dokladu o odeslání). 4. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně žádné důkazy nedoložila. 5. Návrh na doplnění dokazování vyjádřením banky o provedené transakci soud zamítl. Navrženým důkazem by bylo možné prokázat nejvýše skutečnost, jakou částku žalobkyně žalované poskytla, nikoliv to, jakou částku žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila. Z tvrzení žalobkyně a jí předložených listin (zejm. platebních informací) přitom vyplývá, že žalovaná na poskytnutý úvěr nějakou částku uhradila. Nad rámec uvedeného soud dodává, že skutečnost, zda byl úvěr poskytnut a v jaké výši prokazuje žalobkyně, jíž nic nebránilo v tom, aby potvrzení o poskytnutí finančních prostředků předložila sama. S ohledem na to, že se jedná o revolvingový úvěr, byl důkaz tak, jak jej žalobkyně navrhla, navržen příliš neurčitě, neboť nebylo specifikováno, za jaké období byl úvěr čerpán, v jaké výši a kdy byl čerpán a jakou částku a kdy žalovaná uhradila. 6. Na základě takto zjištěných skutečností ohledně skutkového stavu soud uzavřel, že žalovaná sjednala s původním věřitelem dne 17. 6. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal jí poskytnout úvěr až do výše úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání, nebo po 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to každý měsíc ve stejný kalendářní den, ke kterému byly finanční prostředky připsány žalované na účet. Žalobkyně neprokázala, že by zkoumala úvěruschopnost žalované, ani to, zda a v jaké výši byl úvěr žalované poskytnut a zejména ani to, kolik a kdy na něj žalovaná uhradila. Pohledávka původního věřitele za žalovanou byla dne 20. 12. 2019 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní upomínkou. 7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru, kterou žalovaná měla sjednat dne 7. 12. 2019 se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c., je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, ale zároveň v žalobě ani netvrdila, že by při uzavírání výše uvedené smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost žalované zkoumána a k jakým konkrétním zjištěním ohledně této otázky u žalované původní věřitel dospěl. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěr