8 C 157/2020-32 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 4. 2020 domáhal zaplacení pohledávky ve výši 63 200 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Uváděl, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 11. 8. 2015 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 37 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s 28% úrokem ve výši 10 360 Kč a úplatou ve výši 15 170 Kč v celkem třinácti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 810 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne 4. 9. 2016. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala, avšak řádně nesplácela, když uhradila pouze 17 830 Kč. Žalobce dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení v souladu s čl. IV. odst. 2 smlouvy o úvěru, omezenou polovinou výší jistiny, tedy smluvní pokutu ve výši 18 500 Kč. 2. Dne 21. 5. 2020 byl vydán elektronický platební rozkaz, č.j. EPR 87103/2020-7, proti kterému podala žalovaná odpor. Uvedla, že na poskytnutý úvěr uhradila 17 830 Kč a dluží tedy žalobci částku 19 170 Kč se zákonným úrokem z prodlení. S navýšením dlužné částky o další příslušenství a smluvní pokutu nesouhlasí a považuje celkovou částku požadovanou žalobcem za nemorální. Z nařízeného ústního jednání se z důvodu úrazu omluvila. 3. Žalobce se k odporu žalované podrobně vyjádřil a na uplatněném příslušenství i nadále trval. Uvedl, že úplata za poskytnutí finančních prostředků je v souladu s právní úpravou a je požadována tak, jak byla smluvními stranami ve smlouvě o úvěru sjednána. Sjednaná úroková sazba ve výši 28 % je běžnou sazbou, nevymykající se dobrým mravům, je jen minimálně vyšší než obvyklá sazba úroku u bankovních subjektů v dané době. Co se týče smluvní pokuty, žalobce uvedl, že se jedná o smluvní pokutu přiměřenou a odkázal na množství judikatury týkající se této problematiky. 4. Soud z předložených listinných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Dne 11. 8. 2015 uzavřel žalobce se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 37 000 Kč. Úvěr se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a úplatou za poskytnutí úvěru v pravidelných měsíčních splátkách po 4 810 Kč, celkem se žalovaná zavázala zaplatit 62 530 Kč Poslední splátka měla být zaplacena dne 4. 9. 2016. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu a úrok z prodlení (ze smlouvy o úvěru a předpisu splátek). Žalovaná uhradila splátky v souhrnné výši 17 830 Kč (ze shodného tvrzení žalobce a žalované), s úhradou dalších splátek se dostala do prodlení. Před podáním žaloby vyzval žalobce žalovanou k zaplacení dluhu (z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání). 5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), účinného ke dni uzavření smlouvy o úvěru. 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 13. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15. Po provedeném dokazování s ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 11. 8. 2015 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je neplatná, neboť věřitel se v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru nezabýval otázkou schopnosti žalované daný úvěr splatit, kdy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce v žalobě neuvádí žádná skutková tvrzení, ani neoznačuje žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobce k soudu nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o. s. ř., tedy v jakém směru má případně doplnit svá skutková tvrzení a navrhnout důkazy k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované částku 37 000 Kč, na kterou žalovaná dosud uhradila částku 17 830 Kč, jednalo se na straně žalované v částce 19 170 Kč o bezdůvodné obohacení, které by měla žalovaná věřiteli vydat. Soud proto vyhověl žalobě o zaplacení pohledávky ve výši 19 170 Kč. Soud žalobci přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzval žalovanou ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny (poplatku za poskytnutí úvěru, úroku), smluvní pokuty a úroků z prodlení soud žalobu zamítl. 16. O náhradě nákla