8 C 269/2020-16 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou ze dne 15. 6. 2020 domáhal zaplacení pohledávky ve výši 11 840 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Uváděl, že mezi jeho právním předchůdcem, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], resp. [příjmení] [příjmení] p.l.c. a žalovaným byla dne 15. 7. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytl věřitel žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději dne 31. 8. 2016. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal, avšak po uvedeném datu splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalobce tedy požaduje zaplacení nesplaceného úvěru ve výši 8 000 Kč, dále nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 840 Kč a úroku z prodlení z celkové dlužné částky od 1. 9. 2016. Pohledávka za žalovaným byla žalobci postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2019, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadoval žalobce vydání bezdůvodného obohacení ve výši jistiny žalované částky. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Smlouvou o úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení a předžalobní výzvou včetně dokladu o odeslání, bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. se žalovaným uzavřeli dne 15. 7. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději dne 31. 8. 2016. Pohledávka za žalovaným byla následně postupně postoupena na žalobce, postoupení pohledávky na žalobce bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu, žalovaný neuhradil ničeho. 4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), účinného ke dni uzavření smlouvy o úvěru. 5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 12. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 15. Po provedeném dokazování s ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 15. 7. 2016 uzavřená mezi [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. a žalovaným je neplatná, neboť věřitel se v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru nezabýval otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, kdy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce v žalobě neuvádí žádná skutková tvrzení, ani neoznačuje žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobce k soudu nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o. s. ř., tedy v jakém směru má případně doplnit svá skutková tvrzení a navrhnout důkazy k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které by měl žalovaný věřiteli vydat. Soud proto vyhověl žalobě o zaplacení pohledávky ve výši 8 000 Kč. Soud žalobci přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzval žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny (poplatku za poskytnutí úvěru) a úroků z prodlení soud žalobu zamítl. 16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že jejich náhradu soud přiznal procesně úspěšnějšímu žalobci a uložil žalovanému uhradit žalobci částku 811 Kč. Při plném úspěchu ve věci by žalobci náležela částka 2 252 Kč sestávající ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, a dále z odměny advokáta ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 (příprava a převzetí právního zastoupení, kvalifikovaná výzva a žaloba) ve spojení s § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž odměna za jeden úkon činí částku 300 Kč. K uvedené částce dále soud