12 C 183/2020-26 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 15. 10. 2020 domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 20 335,66 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 078,84 Kč, s úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 18 758,96 Kč od 15. 10. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 485,86 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 335,66 Kč od 15. 10. 2020 do zaplacení a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku celkem 23 264 Kč, za úrok 26,28 % ročně, avšak žalovaný úvěr dohodnutým způsobem – měsíčně vždy nejméně 4 % z aktuální částky úvěru – nesplácel; splatil, do a po zesplatnění úvěru (k němuž žalobce přikročil pro nikoliv řádné splácení úvěru) pouze částku 7 389 Kč. Žalovaný zbylou část nezaplatil, a to přes výzvu k úhradě předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu dne 9. 2. 2021, ač řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil. 3. Po důkazech provedených obsahem listin, předložených žalobcem - úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 17. 7. 2019, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 17. 6. 2020 a z předžalobní výzvy k plnění s poštovním podacím archem - a jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. vzal soud za prokázané, že dne 17. 7. 2019 uzavřel žalovaný jako úvěrovaný se žalobcem jako úvěrujícím, smlouvu [číslo] o spotřebitelském úvěru, s opakováním čerpáním, a to prostředky umožňujícími komunikaci na dálku. Součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytovat žalovanému plnění v úvěrovém rámci 20 000 Kč, za úrok 26,28 % ročně a žalovaný se zavázel úvěr splácet vždy neméně splátkou ve výši 4 % aktuální částky úvěru, a to pravidelně měsíčně. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný vyčerpal celkem částku 23 364 Kč, celkem zaplatil ve splátkách částku 7 389 Kč. Jelikož však nesplácel řádně a včas, žalobce ke dni 17. 6. 2020 úvěr zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek – jistiny i příslušenství, včetně sankcí a poplatků za upomínání. Při uzavírání úvěrové smlouvy vyplnil žalobce informace ke své osobě a příjmu, z nichž vyplývá, že byl rozvedený, bezdětný, dosáhl učňovského vzdělání, bydlel u rodičů, zaměstnán byl jako zaměstnanec [anonymizována tři slova] [územní celek] s měsíčním příjmem 35 000 Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě žalovaného dluhu, avšak bezvýsledně. 4. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce druhého téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Pokud jde o zkoumání úvěryschopnosti spotřebitele, pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], ([anonymizováno] [číslo] s. [anonymizováno]) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr