12 C 259/2021-23 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel právní předchůdce žalobce – [právnická osoba] – dvě smlouvy o zápůjčce, na základě těchto smluv poskytl žalovanému částku [částka] a poté další částku [částka], vždy za sjednaný úrok a poplatky. Pohledávka za žalovaným z obou smluv byla smlouvou o postoupení pohledávky převedena žalobci, o tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný se zavázal splácet poskytnuté půjčky se souhrnnými poplatky, nesplácel však řádně a včas, dosud část pohledávek dluží, a to přes výzvy k úhradě. 2. Z provedených důkazů - smlouvy o půjčce [číslo] se smluvními podmínkami, karty zákazníka, smlouvy o půjčce [číslo] se smluvními podmínkami, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s přílohami, oznámení postoupení pohledávek ze dne [datum], vždy s dokladem o odeslání, předžalobní upomínky s dokladem o odeslání – po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku [částka], kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši [částka] (úroková sazba 23,72 % ročně), odměnou za administrativní činnost [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka], a to v 58 týdenních splátkách po [částka] s tím, že poslední splátka měla být uhrazena dne [datum]. Žalobce částku [částka] poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy. Žalovaný však vrátil žalobci celkem pouze [částka]. Dále žalovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši [částka], kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši [částka] (úroková sazba 23,72 % ročně), odměnou za administrativní činnost [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka], a to v 58 týdenních splátkách po [částka] s tím, že poslední splátka měla být uhrazena dne [datum]. Žalobce částku [částka] poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy. Žalovaný však vrátil žalobci celkem pouze [částka]. Právní předchůdce žalobce jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli dne [datum] smlouvou o postoupení pohledávek, kterou byly obě pohledávky za žalovaným, uvedené v Příloze [číslo]„ Seznam postoupených pohledávek“ této smlouvy postoupeny na žalobce s účinností k témuž dni. Oznámení o postoupení pohledávek právního předchůdce žalobce ze dne [datum] bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě téhož dne. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. 3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § [číslo] a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli