5 C 409/2021-29 — Okresní soud v Benešově

1.Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu dne [datum], domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím (úroky a zákonné úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. V odůvodnění žaloby uváděla, že s žalovaným uzavřela její právní předchůdce [právnická osoba] dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], splatný nejpozději do [datum]. Účastníci sjednali souhrnný poplatek ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a poplatek, nesplatil však dluh ani částečně, a to přes výzvy k úhradě, včetně výzvy předžalobní. 2.Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, byť byl řádně předvolán. 3. Na základě provedeného dokazování listinami předloženými žalobkyní, soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [IČO], uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru. Téhož dne právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku [částka]. Ve smlouvě se dohodli o vrácení úvěru včetně poplatku ve výši [částka] nejpozději do [datum]. Dne [datum] smlouvou o postoupení pohledávek právní předchůdce žalobkyně pohledávku z uvedené smlouvy za žalovaným postoupil žalobkyni. Žalovaný částku [částka] čerpal, avšak nevrátil žádnou částku, a to přes upomínání žalobkyní. Před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalovanému ještě předžalobní výzvu k plnění, avšak opět bezvýsledně. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí úvěru, který dle tvrzení žalobkyně prověřil schopnost žalovaného splácet lustrací z veřejně dostupných databází [anonymizováno], [příjmení], [anonymizována dvě slova]. 3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, a to zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), především z ustanovení o úvěru, o postoupení pohledávky a o prodlení dlužníka. Podle § 2395 a násl. o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, a to v dohodnuté době. Při posouzení postoupení pohledávky vycházel soud z § 1879 a násl.o.z.. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobkyní vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost schopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, zdatabáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. 5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku [částka] dne [datum] na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Byť je smlouva nazvaná jako podnikatelský úvěr, posoudil ji podle obsahu jako spotřebitelský úvěr. Navíc i žalobbkyně označila žalovaného jako fyzickou osobu tedy spotřebitele a nikoliv podnikatele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobkyně v žalobě sice tvrdila, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídla jako důkaz pouze smlouvu; ze žádných důkazů žalobkyní nabídnutých, které soud všechny provedl, však nevyplynulo, že by (právní předchůdce) žalobkyně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně prověřoval a zjištěné údaje objektivizoval, to vše s oprávněným závěrem, že žalovaný bude schopen úvěr s poplatkem splatit. Jelikož však žalovaný částku [částka] skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu. 8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., o.z., podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch pln