12 C 172/2022-99 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku [částka], žalovaný ji však nesplácel řádně a včas a nehradil ani sjednanou doplňkovou službu. Neuhradil vzniklý dluh ani po zesplatnění, výzvě k úhradě a předžalobní upomínce. 2. Z provedených důkazů - výsledku lustrace žalovaného, výsledek lustrace [příjmení], výpisů z běžného účtu žalovaného za srpen, září a říjen 2021, smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] přílohou 1 a 2,, potvrzení o vyplacení úvěru z [datum], předsmluvních informací, formuláře s informacemi, splátkového kalendáře, výpis z účtu o poskytnutí úvěru [číslo] potvrzení o úhradě dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] přehledu splácení úvěru [číslo] smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne [anonymizováno] [rok] přílohou [číslo] žádosti o doplňkovou službu [anonymizováno], předsmluvních informací s tabulkou umoření, dopisu s přístupovými údaji, dopisu s instrukcemi k verifikační platbě, výpisu z účtu s verifikační platbou, potvrzení o vyplacení věru [číslo] detailu vyplacení úvěru, [číslo] a [číslo] potvrzení o úhradě dluhu [číslo] upomínky [číslo] z [datum] s podacím lístkem pošty, upomínky [číslo] z [datum] s podacím lístkem pošty, předžalobní výzvy a výzvy k mimosoudnímu řešení s podacím lístkem pošty, scanu občanského průkazu žalovaného, lustrace evidence odcizených dokladů, potvrzení o přechodném pobytu žalovaného v ČR, dokladu o rodném čísle žalovaného, scanu řidičského průkazu žalovaného, verifikační platby a stanovení limitu inkasa - a po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] se žalobcem jako úvěrujícím prostředky komunikace na dálku úvěrovou smlouvu [číslo] částka úvěru byla žalovanému žalobcem poskytnuta bezhotovostně, zčásti ([částka]) však byla ihned použita na doplacení předchozího úvěru, sjednaného a poskytnutého rovněž mezi žalobcem a žalovaným (smlouva [číslo]), částka [částka] pak byla ihned stržena na úhradu nákladů žalobce s prověřováním úvěruschopnosti. Žalovaný požádal o doplňkovou službu [anonymizováno], její využití účastníci dohodli za částku [částka] měsíčně (pevná součást měsíční splátky úvěru v základní výši [částka], tedy celkem splátka [částka]) Žalovaný však nesplácel úvěr dohodnutým způsobem, řádně a včas, tedy splátkami [částka] měsíčně a uhradil pouze 4 splátky v celkové výši [částka]. Žalobce proto od úvěrové smlouvy odstoupil a zval žalovaného ke splacení jistiny úvěru a úroku. Žalovaný však, přes upomínání i přes předžalobní upomínku, dosud žalobci ničeho nevrátil. Před poskytnutím úvěru posuzoval žalobce úvěruschopnost žalovaného, měl k dispozici výplatní pásky, tři výpisy z účtu žalovaného se zůstatky ke konci každého z měsíců srpen, září i říjen 2021 nejvýše [částka], dále negativní lustraci v rejstřících dlužníků, scany osobních dokladů žalovaného. 3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak