12 C 306/2022-38 — Okresní soud v Benešově

Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal zaplacení částky [částka] a s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 66,71 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září [rok] dle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu, prohlášení dlužníka a lustrací registrů. Žalovaný však řádně neplnil smluvní podmínky, dostal se do prodlení s úhradou splátek, a proto žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu. Žalobce zohlednil jednotlivé splátky poskytnuté žalovaný s tím, že nadále dluží na jistině, úrocích, smluvní pokutě a na poplatcích žalovanou částku. Z totožné smlouvy uplatnil žalobce u soudu své nároky již v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém bylo žalobci přiznáno plnění ve výši [částka] s příslušenstvím (úrokem z úvěru a zákonným úrokem z prodlení), a dále smluvní pokuta ve výši [částka]. V nadepsaném řízení žalobkyně žádá částku [částka] jako druhou část smluvní pokuty, jejíž splatnost nastala, protože žalovaný dosud ničeho neuhradil; výše je stanovena jako maximální přípustná, rovnající se polovině poskytnuté částky úvěru (t. j. [částka], přičemž část smluvní pokuty 16 [číslo] již byla žalobkyni přiznána v předchozím řízení). Na zaslanou předžalobní upomínku žalovaný nereagoval. Soud vzal po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř jednotlivě i ve vzájemné souvislosti za prokázané, že rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Benešově ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] (obě rozhodnutí nabyla právní moci dne [datum]), bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě pohledávku ve výši [částka] s příslušenstvím (úrokem z úvěru a zákonným úrokem z prodlení), a dále smluvní pokutu ve výši [částka]. Uvedené plnění bylo přiznáno poté, co vzal soud, při splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, za svá skutková zjištění tvrzení, uvedená žalobkyní v žalobě, tedy že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 66,71 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2017 dle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu, prohlášení dlužníka a lustrací registrů. Žalovaný však řádně neplnil smluvní podmínky, dostal se do prodlení s úhradou splátek, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění dluhu. V nadepsaném řízení žalobkyně opírá svůj nárok o stejná tvrzení a stejné důkazní návrhy, žádá druhou část smluvní pokuty až do její maximální výše [částka], tedy konkrétně částku [částka]. Soud v nadepsaném řízení zopakoval navržené důkazy, jimi žalobkyně prokázala svá tvrzení ohledně obsahu úvěrové smlouvy. Soud nepřistoupil k vydání rozsudku pro zmeškání, neboť tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, obsažená v žalobě, posoudil jako nedostatečná. Žalobkyně byla v tomto směru soudem poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a soud doplnil dokazování, z něhož zjistil, že podle hodnocení klienta byla na příjmové stránce žalovaného řádně zjištěna a ověřena průměrná mzda jako jediný zdroj příjmu ze zaměstnání na dobu neurčitou, avšak k výdajové stránce žalobkyně vycházela z částky životního minima [částka] měsíčně, z kalkulovaných výdajů na bydlení [částka] měsíčně a ostatních výdajů [částka] měsíčně. Z částečného výpisu z účtu žalovaného v době poskytnutí úvěru pak vyplývá, že zůstatek ke dni [datum] činil mínus [částka], ke dni [datum] pak plus [částka], dne [datum] byla zaúčtována mzda částkou plus [částka]. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z