4 C 360/2021-169 — Okresní soud v Benešově

1. Shora označeným rozsudkem (výrok I.) soud prvního stupně zamítl (zcela) žalobu žalobce, kterou se domáhal proti žalované uložení platební povinnosti žalované v jeho prospěch ve výši [částka] s příslušenstvím (smluvený úrok a úrok z prodlení) a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že, s ohledem na ustanovení § 3028 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, tvrzené datum navázání smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, vychází v dané věci z § 261 odst. 3 písm. d) z. č. 513/1991 Sb., dále jen obch. zák., podle kterého se částí třetí řídí bez ohledu na povahu účastníků též závazkové vztahy, vyplývající ze smlouvy o běžném účtu, jakož i z.č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. Podle § 708 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o běžném účtu zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele. Pro nepovolený debetní zůstatek vede banka zvláštní účet, který se řídí ustanoveními o úvěru dle § 497 a násl. obch. zák., podle kterého se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté mu peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 499 obch. zák. za sjednání závazku věřitele poskytnout peněžní prostředky lze sjednat úplatu, pokud je poskytování úvěru předmětem podnikání věřitele. Podle § 501 odst. 1 obch. zák. je věřitel dlužníku povinen peněžní prostředky poskytnout, jestliže o ně byl v souladu se smlouvou požádán. Od doby poskytnutí peněžních prostředků dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši (§ 502 odst. 1 obch. zák.) a dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky věřiteli ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán (§ 504 obch. zák.). Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Pokud jde o úroky, vychází z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., podle něhož, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části, je povinen z nezaplacené částky zaplatit úroky, určené ve smlouvě, jinak úroky z prodlení určené předpisy práva občanského. Výši úroku z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Dále bylo namístě zohlednit i z. č. 145/2010 Sb., konkrétně § 9, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky k problematice tzv. úvěruschopnosti dlužníka, resp. povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru zkoumat, nikoliv jen informacemi získanými od dlužníka (spotřebitele), s odbornou péčí schopnost dlužníka (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. Výsledky v řízení provedeného dokazování na podkladě tvrzení žalobce, jak je uvedl v žalobě a později v úpravě žalobních tvrzení v průběhu řízení, a v jím předložených listinách, svědčí pro te závěr, že žalobcem podaná žaloba je sice věcně projednatelná, nelze jí však vyhovět, a to ani zčásti, byť případně i z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Výsledky provedeného dokazování totiž po skutkové stránce sice přinesly to zjištění, že spolu právní předchůdce žalobce, do jehož práv a povinností žalobce postoupením pohledávky vstoupil, a žalovaná v minulosti uzavřeli (již v roce 2000) platnou smlouvu o využívání bankovních služeb, dle které právní předchůdce žalobce žalované určité finanční prostředky poskytl, a to v rámci sjednaného tzv. povoleného kontokorentu dle smlouvy z [datum] (viz žádost žalované z [datum] o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] na pro ni dříve bankou zřízeném běžném účtu č. [bankovní účet] dne [datum], s výší limitu [částka], která byla právním předchůdcem žalobce akceptována téhož dne), ovšem již v řízení nebylo žalobcem ani v původní žalobě, ani v jejím doplnění (v opravě skutkových tvrzení), v rámci průběhu řízení konkrétním způsobem tvrzeno a jím navrženými, resp. předloženými, důkazy prokázáno, to, v jaké skutečné výši právní předchůdce žalobce žalované v rámci aktivního využívání sjednaných bankovních služeb (v rámci povoleného jí tzv. kontokorentu na běžném účtu žalované) do doby vykazovaného debetního zůstatku, vedeného následně bankou (právním předchůdcem žalobce) na zvláštním úvěrovém účtu, skutečně poskytl a, zda žalovaná na tuto jím poskytnutou částku právnímu předchůdci žalobce kdy vůbec, popř. v jaké výši, své plnění poskytla (poskytovala). Žalobcem soudu v průběhu řízení předložené výpisy z běžného účtu žalované od právního předchůdce žalobce za celou řadu let (zhruba 10 let) bez existence jeho zcela konkrétních tvrzení (pouhým předložením těchto výpisů s odkazem na jejich obsah) nepředstavují pro soud důkaz, ze kterého by bez jakýchkoliv pochybností tyto rozhodné skutečnosti, které je povinen žalobce tvrdit a prokázat, vyplývaly. Žalobce tedy nesplnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, přičemž tím, že se nedostavil k soudem nařízenému ústnímu jednání, ač byl prostřednictvím svého právního zástupce k němu řádně a včas předvolán, se sám o své vůli tzv. zbavil možnosti být ze strany soudu poučen o tomto, tedy o tom, že je potřeba v daném řízení z jeho strany doplnit rozhodná tvrzení a důkazní návrhy. Za této situace tak nebylo možné žalobě žalobce vyhovět, a to ani z části, z titulu platně uzavřeného smluvního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, popř. ani z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto v souvislosti s tvrzeným uzavřením úvěrové smlouvy mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou ([číslo]) k účinnosti z. č. 145/2010 Sb. byl právní předchůdce žalobce povinen s odbornou péčí zjišťovat (nejen z dříve mu uvedeného prohlášení žalované, jako dlužnice, coby spotřebitelky) její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. K této záležitosti žalobce pak v průběhu řízení žádné konkrétní skutečnosti netvrdil a nedoložil, opět se možnosti být o tomto soudem poučen při jednání soudu tzv. sám zbavil tím, že, ač řádně a včas předvolán, nedostavil se k jednání soudu. 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude vyhověno (zcela) a žalobci bude proti žalované přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, popř., aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech poukazuje na to, že není správný závěr soudu prvního stupně o tom, že by konkrétním způsobem netvrdil a neprokázal výši dluhu žalované. Je přesvědčen o tom, že vývoj vzniku jím uplatňované dlužné částky na jistině [částka], jakož i veškeré finanční transakce, vztahující se ke smlouvě o běžném účtu a povolenému tzv. kontokorentu na tomto běžném účtu a následně i k úvěrovému účtu, jakož i žalovanou zaplaceným částkám, lze ze strany soudu zcela bezproblémově čerpat z jím v průběhu řízení doložených, podle jeho přesvědčení přehledných a logicky strukturovaných, měsíčních výpisů z běžného účtu žalované za posuzované období, byť poměrně časově delší. Ve svých tvrzeních, ať již v žalobě, či v doplněných jím tvrzeních v průběhu řízení, si, s ohledem na závěry, vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. [spisová značka], dovolil na tyto listiny zcela odkázat, přičemž na tomto svém odkazu bez dalšího i nadále setrvává. Dále je přesvědčen o tom, že smlouva o bankovních produktech, jde-li o zřízení běžného účtu a povolení tzv. kontokorentu (z let 2000 a 2001), byla mezi jeho právním předchůdcema a žalovanou uzavřena ještě před účinností z. č. 145/2010 Sb., proto, nebyla-li v době uzavření smluvního vztahu v českém právním řádu výslovně zakotvena povinnost věřitele posuzovat před poskytnutím úvěru tzv. úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle smluvních stran, nelze na proces uzavírání předmětného smluvního vztahu aplikovat požadavky, stanovené z. č. 145/2010 Sb., ani z. č. 257/2016 Sb., s ohledem na zásadu právní jistoty a zákaz retroaktivního působení právních předpisů. Jeho právní předchůdce tzv. úvěruschopnost žalované navíc posuzoval individuálně v souladu s tehdy platnými schvalovacími strategiemi banky, když měl k dispozici údaj o tom, že pravidelný příjem žalované je v částce okolo [částka] měsíčně, nemá žádné měsíční splátky. Je tak přesvědčen o tom, že smluvní vztah z titulu úvěru v návaznosti na bankovní služby s povolením tzv. kontokorentu na běžném účtu žalované byl mezi jeho právním předchůdcem a žalovanou navázán platně a z tohoto platně uzavřeného smluvního vztahu je mu žalovaná, jako osobě, na kterou postoupením přešla práva z této smlouvy, povinna poskytnout plnění ve výši požadované jím částky s příslušenstvím, jak to plyne z jím předložených výpisů z běžného účtu žalované. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Krajský