5 C 319/2022-19 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % a náhradu nákladů řízení. Uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také jen„ původní věřitel“) a žalobkyní. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši [částka] a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka], který byl splatný dne spolu s jistinou. Úvěr byl sjednán elektronickými prostředky prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne [datum] na bankovní účet [bankovní účet]. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaného lustrovala z veřejně dostupných databází [anonymizováno], [příjmení], [anonymizována dvě slova], na základě čehož dospěla k závěru o jeho platební schopnosti. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne [datum]. Na dlužnou částku doposud nebylo ničeho uhrazeno, a to ani přes předžalobní upomínku. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu spotřebitelského úvěru, se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a požádala, aby soud rozhodl v její nepřítomnosti. Z tohoto důvodu soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Ze smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] soud zjistil, že dne [datum] byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku [částka] a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do [datum]. Výpisem z účtu bylo prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] původním věřitelem zaslána na jeho bankovní účet částka [částka]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně přílohy a oznámení o postoupení, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni; postoupení pohledávky žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dne [datum]. Předžalobní upomínkou včetně dokladu o odeslání bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného vyzvala dne [datum] k úhradě dlužné částky. 4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 5. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2. téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 12. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. Podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas a nepožádá z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila, čímž se dobrovolně zbavila svého práva obdržet od soudu náležité poučení dle § 118a o. s. ř., v jakém směru má svá žalobní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti doplnit. 14. Po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru, kterou žalovaná měla sjednat dne [datum] se společností [právnická osoba], je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by při uzavírání výše uvedené smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána a k jakým konkrétním zjištěním ohledně této otázky u žalovaného původní věřitel dospěl. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout