8 C 233/2022-12 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení pohledávky ve výši [částka] s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Uváděla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], [anonymizováno], GZR [číslo], [země] (dále jen„ [anonymizováno]“) uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (webové rozhraní [anonymizováno]), na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši [částka]. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaná úvěr čerpala, avšak ve smluvené lhůtě nesplatila. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení ve výši jistiny žalované částky. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní výzvou, na kterou však nereagovala. 2. Žalobkyně dále uvedla, že [příjmení] [příjmení] před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru prověřila schopnost žalované úvěr splácet výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází. Na základě těchto skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila. 4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalované neúčelový bezhotovostní úvěr až do výše sjednaného limitu [částka]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky z úvěru ve výši 0,2833 % denně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru nebo ve výši [částka], podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší (ze smlouvy o revolvingovém úvěru). Žalovaná úvěr čerpala do výše [částka] (z platebních informací [příjmení] [příjmení]). Dle tvrzení žalobkyně žalovaná úvěr neuhradila ve smluvené lhůtě splatnosti. Pohledávku za žalovanou postoupila [právnická osoba] [příjmení] žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (ze smlouvy o postoupení pohledávek), což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum] (z oznámení o postoupení pohledávky, včetně dokladu o odeslání). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné částky (z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání). 5. Žalobkyně v žalobě neuvádí žádná tvrzení, jakým způsobem a jakými částkami byl poskytnutý úvěr splácen. Pokud se týká zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvádí pouze obecná tvrzení, ke kterým však nedokládá žádné důkazy. 6. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), účinného ke dni uzavření smlouvy o úvěru. 7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 14. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 17. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1, 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b