12 C 149/2023-22 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 15. [číslo] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 13 741,56 Kč s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení, s náklady vymáhání) a smluvní pokutou, žádal i nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel právní předchůdce žalobce – [právnická osoba] - smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 8 000 Kč za sjednaný úrok a poplatky. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávky převedena žalobci, o tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou půjčku a souhrnný poplatek, nesplácel však řádně a včas, zaplatil pouze 1 062 Kč a zbylou část dosud dluží, a to přes výzvy k úhradě. 2. Z obsahu provedených důkazů - žádosti o úvěr, standardních informací k úvěru, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], rámcové smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku a dílčí smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání, potvrzení o úplatě za postoupené pohledávky, předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání, ze žádosti o úvěr, předsmluvních informací – a po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne [datum] na základě žádosti žalovaného smlouvu o úvěru [číslo] v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr částkou 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 6 868 Kč spočívajícím v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku i se sjednaným příslušenstvím původnímu věřiteli splatit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 062 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den [datum]. Žalobce částku 8 000 Kč poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy. Žalovaný však vrátil žalobci celkem pouze jedinou splátku 1 062 Kč. Z informací poskytnutých žalovaným v jeho žádosti o úvěr vyplývá, že byl v době poskytnutí úvěru na rodičovské dovolené s měsíčním příjmem 13 698 Kč. Výdaje na bydlení byly uvedeny částkou 1 000 Kč a výdaj na výživné 900 Kč, splátky jiných půjček částkou 1 500 Kč a další výdaje částkou 6 320 Kč (doprava, domácnost, stravování apod.), jiné výdaje ani příjmy uvedeny nebyly. Žalovaný dále uvedl bydlení v nájmu, základní vzdělání, osobní stav: svobodný. Právní předchůdce žalobce jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli dne [datum] rámcová smlouvou o postoupení pohledávek, další související dílčí smlouvou o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky za žalovaným ke dni [datum] Cena za postoupení pohledávek byla uhrazena. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. 3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § [číslo] a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obe