12 C 208/2023-29 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 39 943,21 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Uváděl, že právní předchůdce, [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, a to dne [datum] po přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Na základě této smlouvy vyčerpal žalovaný jistinu úvěru částkou 35 046,81 Kč, avšak neplnil podmínky splácení a žalobce, na nějž pohledávka z uvedené smlouvy přešla smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobce proto po žalovaném požaduje vrácení dlužné jistiny v uvedené výši, dále pak úhradu smluvní pokuty ve výši 467 Kč, pojištění v částce 739,10 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 990,30 Kč, dále 600 Kč na poplatku na náklady spojené s vymáháním a konečně jde o 100 Kč jako poplatku za odeslání upomínky. Žalovaný žádnou z těchto částek neuhradil, přes předžalobní výzvu. Žalovaný se věci nevyjádřil, k jednání soudu dne [datum] ani dne [datum] se bez omluvy, ač řádně předvolán, nedostavil. Soud provedl důkaz listinami, předloženými žalobcem – žádost o úvěr, smlouva o úvěr se všeobecnými obchodními podmínkami, odstoupení od smlouvy, smlouva o postoupení pohledávky s oznámením postoupení včetně dokladu o odeslání, smír účastníků, předžalobní výzva s podacím archem – a po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný jako úvěrovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba], [IČO], jako úvěrujícím uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, a to v částce 8 153 Kč na nákup zboží dne [datum], a dále byl dohodnut úvěrový rámec revolvingového úvěru ve výši 35 000 Kč; úrok z úvěru byl sjednán částkou 19,4 % ročně. První část úvěru na nákup zboží měl žalovaný splatit v 11 měsíčních splátkách po 855 Kč včetně pojištění, vždy k 17. dni v měsíci, počínaje [datum]. Zbylou část vyčerpaného revolvingového úvěru měl žalovaný splácet splátkou ve výši 5 % dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni každého měsíce, nejméně však částkou 500 Kč – zde byl sjednán úrok 22,68 % ročně. Žalovaný úvěru čerpal, ale uhradil pouze jedinou splátku dne [datum]. S ohledem na toto porušení podmínek smlouvy žalobce úvěr zesplatnil ke dni [datum]. Pro případ prodlení byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta 0,1 % z dlužné splátky. Dne [datum] uzavřeli o pohledávce žalobce za žalovaným účastníci dohodu o narovnání, tu však žalovaný rovněž nesplnil. Písemnou smlouvou ze dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným na žalobce, což vyplývá z obsaženého seznamu postoupených pohledávek, a toto oznámení právní předchůdce žalobce žalovanému písemně oznámil. K posouzení úvěruschopnosti žalobcem před poskytnutím úvěru byly zjištěny, ze shora označených provedených důkazů (předložených žalobcem provedeny byly soudem všechny), směřovaly pouze údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr – tedy jeho osobní údaje, údaj o tom že je zaměstnán s měsíčním příjmem 19 000 Kč, měsíčními výdaji na bydlení 1 000 Kč a dalšími pravidelnými výdaji 500 Kč měsíčně. Při prvním jednání soudu, po přednesení žaloby, vzal žalobce žalobu zpět ohledně smluvní pokuty ve výši 467 Kč, pojištění v částce 739,10 Kč, úroku z úvěru ve výši 2 990,30 Kč, ohledně 600 Kč - poplatku na náklady spojené s vymáháním a ohledně 100 Kč - poplatku za odeslání upomínky a dále žádal jen úvěrovou jistiny 35 046,81 Kč a zákonné úroky z prodlení. V rozsahu tohoto zpětvzetí, po zjištění, že žalovaný nemá proti zastavení řízení v tomto rozsahu námitek, soud podle § 96 o.s.ř. řízení zastavil (výrok I.). 3. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/