12 C 215/2023-22 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalované uloženo zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím (úroky a zákonné úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděla, že s žalovanou uzavřel její právní předchůdce smlouvu o zápůjčce, který na základě této smlouvy poskytl žalované částku [částka], se sjednaným souhrnným poplatkem ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku a poplatek, nesplatila však tyto částky řádně a včas, a to přes výzvy k úhradě, včetně výzvy předžalobní. Žalobkyně proto žádala zaplacení částky [částka], dále zákonné úroky z prodlení a sjednaný úrok, z dlužné jistiny, ve výši 20,5 % ročně. 2. Na základě provedeného dokazování listinami, předloženými žalobkyní, soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo]. Téhož dne právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku [částka]. Ve smlouvě dohodli vrácení zápůjčky s poplatkem [částka] (souhrn těchto plateb - úrok 20,5 % ročně v kapitalizované výši za předpokládanou dobu trvání smlouvy [částka], odměna za administrativní zpracování zápůjčky ve výši [částka] a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]), v 52 týdenních splátkách po [částka], a to nejpozději do dne [datum]. Dne [datum] smlouvou o postoupení pohledávek právní předchůdce žalobkyně pohledávku z uvedené smlouvy za žalovanou postoupil žalobkyni, žalované tuto skutečnost písemně oznámil. Žalovaná částku [částka] čerpala, avšak vrátila pouze částku [částka], a to přes upomínání žalobkyní. Před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalované ještě předžalobní výzvu k plnění, avšak opět bezvýsledně. 3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o zápůjčce, o postoupení pohledávky a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při posouzení postoupení pohledávky vycházel soud z § [číslo] a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobkyní vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť k uzavření smlouvy došlo dne [datum]. Podle § 9 odst. 1 daného zákona věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku [částka] dne [datum] na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobkyně v žalobě sice tvrdila, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalované, resp. že před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet, což bylo zaznamenáno do zákaznické karty žalované, a že žalovaná v samotné smlouvě prohlásila, že navrhovaná smlouva odpovídá jejím potřebám a finanční situaci, avšak k takovému (případnému) prověření nabídla jako důkaz pouze smlouvu; ze žádných důkazů žalobkyní nabídnutých, které soud všechny provedl, však nevyplynulo, že by (právní předchůdce) žalobkyně úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně prověřoval s výsledkem, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr i s poplatkem ve výši [částka], tj. ve výši 83% jistiny, splatit. Jelikož však žalovaná částku [částka] skutečně obdržela, stalo se tak bez právního důvodu. 8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného be