12 C 221/2023-41 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 45 980 Kč s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel právní předchůdce žalobce – [právnická osoba] převedená na společnost [právnická osoba], [IČO] - smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 33 000 Kč za sjednaný úrok a poplatky. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávky převedena žalobci, o tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou půjčku a souhrnný poplatek, nesplácel však řádně a včas, uhradil pouze 27 290 Kč a zbytek dosud dluží, a to přes výzvy k úhradě. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil. 2. Žalovaný potvrdil, že smlouvu uzavřel, peníze obdržel, splatil pouze tolik, kolik uvedl žalobce. Dále nesplácel z důvodu finanční tísně, přednostně odcházejí pohledávky zdravotní pojišťovny, finančního úřadu a podobně. S manželkou zvažují podán insolvenčního návrhu. 3. Z provedených důkazů - smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. 8 2017 se všeobecnými podmínkami, předpis splátek, transakční historie, smlouva o postoupení pohledávek, příloha [číslo] smlouvy o postoupení pohledávek – seznam pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzva vč. dokladu o odeslání, žádost žalovaného úvěr, scorignová a finanční analýza, daňové přiznání žalovaného za rok 2015, živnostenský list žalovaného, platební doklad SIPO a zápis o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu – po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] (později převedena na společnost [právnická osoba], [IČO]), uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. 8 2017, v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 33 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, na které byla smlouva sjednána, celkové náklady činily 22 770 Kč. Žalobce částku 33 000 Kč poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy, žalovaný se jistinu úvěru a náklady na úvěr, v celkové výši 55 770 Kč, zavázal splatit ve 13 měsíčních splátkách po 4 290 Kč. Žalovaný však vrátil žalobci celkem pouze 27 290 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného, přitom vycházel ze zjištění, že žalovaný obývá družstevní byt, kde platí náklady 2 470 Kč měsíčně a energie 1 250 Kč měsíčně, podniká v oboru velkoobchod, za zdaňovací období 2015 vykázal příjmy 542 597 Kč, výdaje 491 470 Kč – rozdíl ke zdanění 21 127 Kč. Žalobce posoudil poměry žalovaného tak, že má příjem 22 608 Kč měsíčně, výdaje 11 220 Kč, započítal rezervu 1 000 Kč měsíčně a uzavřel, že žalovaný disponuje volnou částkou 10 388 Kč měsíčně – až do takové výše měsíční splátky lze žalovanému poskytnout úvěr. Právní předchůdce žalobce jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli dne [datum] smlouvou o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka žalovaného uvedená v Příloze [číslo]„ Seznam postoupených pohledávek“ této smlouvy postoupena na žalobce s účinností s účinností k [datum]. Oznámení o postoupení pohledávky právního předchůdce žalobce bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. 4. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § [číslo] a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též s