5 C 119/2023-16 — Okresní soud v Benešově

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení 5 095 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně – [právnická osoba] ‘s [právnická osoba], [IČO], a žalovaným, na základě které právní předchůdkyní žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěr ve výši 3 500 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 3500 Kč, dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1491.44 Kč, a úroku stanoveného dle čl. II. 2. b smlouvy ve výši 103.56 Kč. 3. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Dne [datum] poskytla právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] ‘s [právnická osoba], [IČO], žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] částku ve výši 3 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit nejpozději do [datum]. [příjmení] byla vyplacena na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], jako variabilní symbol bylo uvedeno rodné číslo žalovaného [číslo]. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Před podáním žaloby ve věci žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou odeslanou dne [datum], na kterou žalovaný nereagoval. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána lustrací ve veřejně dostupných databázích, právní předchůdkyně žalobkyně neměla při poskytování úvěru žádné informace ohledně osobních, majetkových či výdělkových poměrech žalovaného. 4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2. téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila (§ 2993 o. z.). 10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 11. Vzhledem k tomu, že soud shledal předmětnou smlouvu dle § 588 o. z. ve spojení s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 3 500 Kč, na kterou žalovaný ničeho neuhradil. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění, která se musí dostat do dispoziční sféry adresáta). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího ze smluvního úroku a poplatku za poskytnutí úvěru (mají oporu v neplatné smlouvě). Shora uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 556,59 Kč, přičemž tato částka představuje 37,38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,69 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,31 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 095 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podá