5 C 162/2023-22 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení částky 4 200 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedla, že dne [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované dne [datum] úvěr ve výši 4 200 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované částku 4 200 Kč jakožto nesplacenou jistinu a částku 810,26 Kč jako účelně vynaložené náklady. Co se týká zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že zjišťovala o žalované její celkové poměry a dále zkoumala, zda se žalované nenachází v některých registrech. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, z ústního jednání se omluvila. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná podepsala s žalobkyní dne [datum] pomocí elektronických prostředků listinu s názvem smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, podle níž jí žalobkyně poskytla převodem na její účet celkem částku 4 200 Kč Smlouva obsahovala ujednání, podle nichž byla žalovaná povinna zaplatit v souvislosti s úvěrem též poplatek za sjednání úvěru ve výši 1 310 Kč a poplatky ve výši 110 Kč měsíčně. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované měla pouze informace od samotné žalované. 4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba] pak vyplývá, že žalovaná žije v domácnosti se třemi dalšími osobami, má pravidelný měsíční příjem 61 000 Kč a měsíční výdaje na půjčky činí 18 000 Kč, na bydlení 1 000 Kč, další výdaje pak jsou 3 000 Kč. Dále žalobkyně uvádí vypočítané minimální výdaje 13 975 Kč a dospěla tak k disponibilnímu příjmu žalované ve výši 20 800 Kč. Úvěruschopnost žalované nebyla jinak zkoumána. 5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 6. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2. téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. Podle ust. § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“) k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas a nepožádá z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. 11. Po provedeném dokazování a právním zhodnocení věci dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované danou zápůjčku splatit. 12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 13. Soud shledal předmětnou smlouvu podle ust. § 588 o. z. ve spojení s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, v daném případě nebylo ani možné přiznat žalobkyni bezdůvodné obohacení v podobě nesplacené jistiny, jelikož ze žaloby není vůbec zřejmé, kolik žalovaná na úvěr uhradila, a kolik z toho bylo započítáno na jistinu a kolik na příslušenství. Vrcholem nesrozumitelnosti žaloby a nejasnosti petitu je skutečnost, že žalobkyně požaduje částku – 31,74 Kč. Tuto nejasnost žalobkyně ani přes výzvu neopravila. Zároveň se omluvila z jednání, a tudíž ztratila svou možnost být soudem poučena v souladu s ustanovením § 118a o.s.ř. Soudu tak nezbylo, než žalobu zamítnout. 14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. 15. Výrok III. je odůvodněn ustanovením § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve spojení s položkou 2 odst. 2 sazebníku soudních poplatků vzhledem ke skutečnosti, že ve věci nebyl vydán (elektronický) platební rozkaz. Žalobkyně na soudní poplatek zaplatila 400 Kč, dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků je poplatková povinnost 1 000 Kč, a proto soud rozhodl, že má doplatit 600 Kč.