5 C 305/2023-14 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovaná uznána povinnou zaplatit jí částku 31 249,77 Kč s příslušenstvím a nahradit žalobkyni náklady řízení. V odůvodnění žaloby uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno], na základě které žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční hotovost ve výši 10 000 Kč, kterou se zavázala splatit spolu s příslušenstvím ve výši 21 249,77 Kč. Na celkovou částku 31 249,77 Kč, kterou byla žalovaná povinna žalobkyni splatit v jedné měsíční splátce, tedy nejpozději do [datum]. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Dne [datum] byla mezi společností právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, kdy na základě této smlouvy došlo k postoupení předmětné pohledávky za žalovanou žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku ze dne [datum]. 2. Vzhledem k tomu, že je žalovaná občankou Slovenské republiky, jde o věc s cizím prvkem, je třeba zkoumat, zda je ve věci dána pravomoc soudu České republiky, a pokud ano, podle jakého právního řádu je třeba postupovat. Jelikož má žalovaná bydliště na adrese [adresa žalované], je zde dána místní příslušnost Okresního soudu v Benešově. Na tuto věc se vztahuje nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 Sb. ze dne [datum], podle kterého je dána příslušnost soudu České republiky podle článku 17. Mezinárodně příslušný Okresní soud v Benešově postupoval dle českého procesního předpisu (o. s. ř.). 3. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila a nevyjádřila se. 4. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč a žalovaná měla částku splatit nejpozději dne [datum]. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně do 30 kalendářních dnů (ode dne poskytnutí úvěru) jistinu společně s poplatky za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 10 921 Kč před slevou (ze smlouvy o úvěru a z obchodních podmínek). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely mezi sebou smlouvu dne [datum] o postoupení pohledávek (ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou). Žalobkyně zaslala žalované dne [datum] oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínku (z předžalobní upomínky s dokladem o odeslání a z oznámení o postoupení pohledávky). 5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 14. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. [anonymizováno] uzavřená dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně v žalobě ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla pouze, že byla žalovaná lustrována v příslušných evidencích, nicméně soud upozorňuje, že takový způsob zkoumání úvěruschopnosti nemůže v žádném případě obstát, neboť žalobkyně, tedy její právní předchůdkyně, žádným způsobem neověřovala příjmy ani výdaje žalované. 15. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 16. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy dle zákona o spotřebitelském úvěru se dále opírá o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci OPR- [právnická osoba] v. GK (C [číslo]). Uvede