8 C 38/2023-15 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovaný uznán povinným zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím a nahradit žalobkyni náklady řízení. Uváděla, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splatit spolu s 20 % úrokem ve výši [částka] a úplatou ve výši [částka] v celkem třinácti pravidelných měsíčních splátkách po [částka] Poslední splátka měla být uhrazena dne [datum]. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal, avšak řádně nesplácel, když uhradil pouze [částka]. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení v souladu s čl. IV. odst. 2 smlouvy o úvěru, omezenou polovinou výší jistiny, tedy smluvní pokutu ve výši [částka]. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne [datum]. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud z předložených listinných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Úvěr se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a úplatou za poskytnutí úvěru v pravidelných měsíčních splátkách po [částka], celkem se žalovaný zavázal zaplatit [částka] Poslední splátka měla být zaplacena dne [datum]. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu a úrok z prodlení (ze smlouvy o úvěru a z předpisu splátek). Žalovaný uhradil splátky v souhrnné výši [částka] (z tvrzení žalobkyně), s úhradou dalších splátek se dostal do prodlení. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání). 4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), účinného ke dni uzavření smlouvy o úvěru. 5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 12. Podle § 1968 odst. 1 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14. Po provedeném dokazování s ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná, neboť věřitel se v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru nezabýval otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, kdy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě neuvádí žádná skutková tvrzení, ani neoznačuje žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tedy v jakém směru má případně doplnit svá skutková tvrzení a navrhnout důkazy k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka], kterou však žalovaný splatil v plné výši, nejednalo se na straně žalovaného ani o bezdůvodné obohacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že se žalovanému, který byl ve věci úspěšný, náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť žádné neuplatňoval.