13 C 18/2023-17 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 24 370 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno], s.r.o., [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl vyplacen dne [datum] převodem na bankovní účet žalované č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum], avšak žalovaná úvěr do zmíněného dne nesplatila, tudíž se dostala do prodlení s jeho vrácením. Dále se žalovaná ve smlouvě o úvěru zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 4 370 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které požádala žalovaná o úvěr a seznámila se s jeho podmínkami a vyplnila registrační formulář. Žalobkyně posléze nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně zaslala žalované dne [datum] předžalobní upomínku. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolána, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly prostřednictvím prostředků komunikace na dálku zasláním verifikační platby listinu nazvanou jako smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit do 30 kalendářních dnů ode dne poskytnutí úvěru společně s úrokem spotřebitelského úvěru ve výši 4 370 Kč (z listiny nazvané smlouva o úvěru [číslo] z výpisu z účtu u [obec] spořitelny s verifikační platbou). Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala téhož dne na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba] částku ve výši 20 000 Kč (z výpisu z běžného účtu u banky [anonymizováno], z výpisu z účtu u [právnická osoba]). Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávek). Právní předchůdkyně žalobkyně i následně žalobkyně vyzývaly žalovanou k úhradě dluhu (z výzvy ze dne [datum], z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího lístku). 4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 5. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. Žalobkyně v žalobě neuvedla žádná tvrzení ohledně toho, zda a případně jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. 10. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 11. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [čí