8 C 32/2024-131 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým bude určeno, že je vlastníkem technické stavby bez č.p./č.ev. stojící na pozemku parc. č. , Anonymizováno, v obci , adresa, , k.ú. , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, . Uváděla, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc.č. , Anonymizováno, , na kterém předmětná stavba stojí. Tuto stavbu žalobkyně považovala a nadále považuje za své vlastnictví jako součást pozemku , Anonymizováno, , své vlastnické právo vykonává a dlouhodobě oprávněně drží. Katastrální úřad pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, dne , datum, provedl na základě návrhu žalované vklad vlastnického práva žalované ke stavbě bez č.p. / č.ev. stojící na pozemku , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, a tuto zapsal pod LV č. , hodnota, . Žalobkyně má za to, že tak učinil nesprávně na základě listin, které vklad vlastnického práva neodůvodňují a nejsou vkladovými listinami, navíc se žalobkyní nejednal jako s účastníkem řízení, ač tak učinit měl, čímž byla zásadním způsobem porušena procesní práva žalobkyně. Žalobkyně má za to, že má dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, neboť nesprávným vkladem vlastnického práva žalované ke stavbě bez č.p./č.ev. na pozemku , Anonymizováno, došlo k újmě na straně žalobkyně a k zásadnímu zásahu do jejího vlastnického práva, když žalobkyně stavbu bez č.p../č.ev. jako svou drží a užívá. Žalobkyni tak svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně nemá jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by své vlastnické právo mohl účinně hájit.2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhl její zamítnutí. Ve svém vyjádření uvedla, že stavba byla vybudována v roce , Anonymizováno, , kdy investorem stavby byl Krajský investorský útvar , Anonymizováno, krajského národního výboru, který stavbu následně v souladu se zákonnou úpravou převedl do vlastnictví právního předchůdce žalované - , právnická osoba, , n. p., jehož právním nástupcem se stala žalovaná. Žalovaná označila důkazy k vybudování stavby a dále důkazy, kterými prokazuje nástupnictví jednotlivých subjektů. Žalovaná rovněž namítala, že žalobkyně neprokázala, že jí svědčí vlastnické právo ke stavbě. V žalobě sice opakovaně uvádí, že je vlastníkem stavby, ke stavbě své tvrzené vlastnické právo vykonává a stavbu dlouhodobě oprávněně drží coby pravý, řádný a poctivý držitel vlastnického práva k ní, avšak uvedená tvrzení žalobkyně nikterak neprokazuje. Skutečnost, že stavbu považuje za součást svého vlastnictví, žalobkyně dovozuje v textu žaloby pouze na základě ničím nedovozeného vlastního přesvědčení. Žalobkyně neoznačuje ani nepředkládá žádné listiny či jiné důkazy prokazující existenci nabývacího titulu ke stavbě ve prospěch žalobkyně. Skutková okolnost, že žalobkyně užívá část stavby pro provoz vlastního dieselagregátu, nečiní (a ani činit nemůže) ze žalobkyně vlastníka stavby. Žalovaná rovněž upozorňovala, že v daném případě se jedná o tzv. liniovou stavbu, která je součástí distribuční soustavy, kdy v budově je umístěna technologie transformátoru, která navazuje na distribuční elektrickou síť. V tomto případě nelze aplikovat § 3054 občanského zákoníku, kdy liniová stavba se nemůže stát součástí pozemku.3. K dotazu soudu, na základě jaké právní skutečnosti žalobkyně dovozuje své vlastnické právo, žalobkyně upřesnila žalobu v tom smyslu, že vlastnické právo dovozuje ze skutečnosti, že se stavba nachází na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Má za to, že v souladu s § 3054 a § 506 odst. 1 občanského zákoníku 89/2012 Sb., se stavba stala součástí pozemku. Rovněž vlastnické právo dovozuje z faktického stavu, kdy tuto nemovitost dlouhodobě drží.4. Po poučení soudu, že k aplikaci § 3054, je nutné tvrdit a prokazovat, že žalobkyně byla ke dni účinnosti nového občanského zákoníku vlastníkem stavby, žalobkyně uvedla, že žalobkyně tvrdí, že byla ke dni účinnosti nového občanského zákoníku vlastníkem předmětné stavby, neboť vlastnické právo vydržela.5. Žalobkyně byla poučena dle § 118 a o.s.ř., že je povinna doplnit tvrzení a následně k těmto tvrzením označit důkazy, a to na základě jakého právního titulu dovozuje oprávněnou držbu předmětné nemovitosti, a dále vymezit, v jakém období tvrdí, že byla dobrověrným držitelem předmětné nemovitosti. Rovněž byla poučena, že pokud toto tvrzení nedoplní a důkazy neoznačí, může to mít za následek neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení a negativní rozhodnutí ve věci.6. Po tomto poučení žalobkyně neuvedla žádná další tvrzení, ani neoznačila důkazy.7. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná je zapsána jako vlastník technické stavby bez č.p./č.ev. stojící na pozemku parc. č. 1509/4 v obci , adresa, , k.ú. , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (prokázáno informací o jednotce).8. Soud neprováděl žádné další důkazy označené účastníky, neboť jejich provádění by bylo neúčelné. Žalobkyně označovala důkazy ohledně vkladového řízení, žalovaná pak označovala důkazy k prokázání svého vlastnického práva ke stavbě. Soud má za to, že pokud je v současné době jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí žalovaná, pak soud s této skutečnosti vychází a žalovaná nemusí prokazovat své vlastnické právo. Je to naopak žalobkyně, koho tíží povinnost tvrdit a prokazovat. Soud pak není oprávněn v tomto řízení přezkoumání oprávněnosti či neoprávněnosti vkladového řízení, a není k tomu ani žádný důvod.9. V daném případě se žalobkyně podanou žalobou domáhá určení vlastnictví z titulu vydržení, kdy rozhodnutí soudu by bylo podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Soud tudíž uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem v souladu s § 80 o.s.ř., když jiným způsobem, než žalobou na určení nemůže dosáhnout toho, aby byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník tohoto pozemku.10. Při právním posouzení soud rozhodoval sice za účinnosti Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ale je třeba postupovat ohledně tvrzeného vydržení podle občanského zákoníku účinného do , datum, , a to v souladu s ustanovením § 3028/2 z. č. 89/2012 Sb., neboť žalovaná tvrdila, že vlastnické právo k účinnosti tohoto zákona vydržela, kdy bližší časové určení ohledně tvrzené doby oprávněné držby žalobkyně přes poučení soudu neuvedla. Soud tak především vycházel z ustanovení § 134 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen OZ), kdy oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 OZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 OZ). Podle platné judikatury je možno vydržet i část pozemku. K tomuto je nezbytné, aby žalobkyně prokázala nepřetržitou držbu předmětné části pozemku po dobu nejméně 10 let a dále oprávněnost této držby po celé zmiňované období. Oprávněná držba tedy předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; přitom uvedené podmínky musí být splněny současně. , adresa, víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává. Pro naplnění dobré víry však nestačí pouze negativní přesvědčení držitele, že nepůsobí bezpráví, ale je třeba pozitivního přesvědčení, že mu věc nebo právo náleží. V literatuře i judikatuře panuje shoda, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří, jde o tzv. omluvitelný omyl.11. Soud dále vycházel z ustanovení § 3054 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., podle kterého stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.12. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) občanského soudního řádu, podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty