5 C 398/2025-38 — Okresní soud v Benešově

1. Dne , datum, podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalované o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovanou dne , datum, Smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se ve Smlouvě zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky formou pravidelných měsíčních splátek, každá ve výši dle aktuálního Sazebníku, který byl součástí Smlouvy o úvěru. Žalovaná se v průběhu trvání Smlouvy dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru a neplnila tak řádně a včas své závazky ze Smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně tak přistoupila ke zesplatnění úvěru a odstoupení od Smlouvy. Odstoupení a datum splatnosti bylo žalované oznámeno dopisem ze dne , datum, . Následně došlo Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, k podstoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, a to s účinností ke dni , datum, . O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu, na kterou žalovaná nereagovala.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolána, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Dne , datum, společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se ve Smlouvě zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky formou pravidelných měsíčních splátek, každá ve výši , částka, . Úvěr měl být poskytnut ve výši , částka, bezhotovostním převodem na účet žalované nebo v hotovosti na žádost klienta (z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , včetně sazebníku pro bankovní obchody a všeobecných obchodních podmínek). Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh). Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu (z předžalobní výzvy ze dne , datum, včetně podacího lístku). Přestože žalobkyně v doplnění žaloby tvrdila řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované, nepředložila k tomu důkazy a soud nepovažuje za dostatečné prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně tvrdila, že od postoupení pohledávky na žalobkyni ke dni sepisu žaloby nebylo uhrazeno ničeho. Nebylo prokázáno, kolik bylo celkem ze strany žalované na úvěr uhrazeno. , právnická osoba, . pouze poskytla informaci o době trvání úvěrového účtu (ze sdělení , právnická osoba, ).4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), které byly účinné v době uzavření úvěrové smlouvy.5. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru je upravena v § 497 a násl. obchodního zákoníku. Z právní úpravy vyplývá, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Za sjednání závazku věřitele, poskytnout na požádání peněžní prostředky, lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele (§ 497 – § 499 obchodního zákoníku). Podle § 501 odst. , právnická osoba, zákoníku je věřitel povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu. Podle § 502 odst. , právnická osoba, zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Podle § 503 odst. , právnická osoba, zákoníku je závazek platit úroky splatných spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Podle § 504 obchodního zákoníku je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve smluvené lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. Podle § 506 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku společně s úroky.6. Podle § 365 obchodního zákoníku je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Podle § 369 odst. , právnická osoba, zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, mimo jiné určené předpisy práva občanského. Závazek byl zajištěn ustanovením o smluvní pokutě § 300 – 302 obchodního zákoníku.7. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.8. Podle § 451 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.9. Ohledně nutnosti zkoumání úvěruschopnosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I, Anonymizováno, ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. V řízení nebylo prokázáno, že při uzavření úvěrové smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalované, kolik přesně a kdy bylo poskytnuto žalované, přičemž žalobkyně dále netvrdila, ani neprokázala, kolik žalovaná na dlužnou částku celkem uhradila, čímž nedostála svým procesním povinnostem dle § 101 odst. 1 o.s.ř. a § 120 odst. 1 o.s.ř. a neučinila tak ani po řádném poučení soudem o potřebě doplnit tvrzení a označit důkazy. Soud shledal smlouvu o úvěru z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalované absolutně neplatnou. Soud nemohl věc posoudit a rozhodnout ani o bezdůvodném obohacení z důvodu nedostatku tvrzení a důkazů. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.11. O náhradě n