19 C 10/2022-36 — Okresní soud v Berouně

1. Návrhem podaným ke zdejšímu soudu se manželka domáhala rozvodu svého manželství, které s manželem uzavřela dne [datum] před Městským úřadem Hořovice. Uvedla, že v manželství, z něhož se nenarodily žádné děti, docházelo k neshodám, jež vyústily v naprosté odcizení. 2. Manžel s rozvodem manželství souhlasil. 3. S ohledem na skutečnost, že manželka je cizím státním příslušníkem, konkrétně občankou Běloruské republiky, zkoumal soud nejprve otázku mezinárodní soudní příslušnosti a rozhodného práva. Ohledně mezinárodní soudní příslušnosti uzavřel soud, že soudy České republiky jsou příslušné k projednání a rozhodnutí této věci, neboť na jejím území měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, a zároveň zde oba i nadále bydlí (článek 3 bod 1 písm. a) Nařízení Brusel II bis). Podle § 50 odst. 1, § 49 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se rozvod účastníků řídí hmotným právem České republiky, a to rovněž s ohledem na obvyklý pobyt manžela v době zahájení řízení. 4. Z předložených listin, a to z oddacího listu účastníků vydaného Městským úřadem Hořovice dne [datum], ze smlouvy o budoucím manželském majetkovém režimu uzavřené formou notářského zápisu sepsaného dne 18. 9. 2019 Mgr. [jméno] [příjmení], notářkou v [obec], pod [anonymizována dvě slova] [rok], [spisová značka], jakož i ze shodných tvrzení manželů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Účastníci uzavřeli manželství dne [datum] před Městským úřad Hořovice, přičemž manželství je zaspáno v knize manželství matričního úřadu ve svazku 9, ročník 2019, na straně 240, pod pořadovým [číslo]. Manželka je občankou Běloruské republiky, manžel je občanem České republiky a jejich poslední společné bydliště bylo na adrese [adresa manžela a manželky], tedy v obvodu působnosti Okresního soudu v Berouně. U manželky se jedná o manželství druhé, u manžela o manželství první. Z manželství účastníků se nenarodily žádné děti. Účastníci společně nežijí a nevedou společnou domácnost od 1. 2. 2022, kdy se manželka ze společné domácnosti odstěhovala. Oba manželé shodně spatřují příčinu rozvratu jejich manželství v rozdílnosti svých povah a v rozdílných názorech na společný život a životní styl, což patrně vyplývalo i z odlišného kulturního zázemí, z něhož oba účastníci pochází. Na zachování manželství již žádný z nich nemá zájem a do budoucna zcela vyloučili možnost obnovení manželského soužití. 5. Podle ustanovení § 755 odst. 1 a § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, může být manželství rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze-li očekávat jeho obnovení. Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. 6. Dle ustanovení § 758 citovaného zákona manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. 7. Po zhodnocení shora provedených důkazů dospěl soud k závěru, že v daném případě jsou splněny zákonné předpoklady pro rozvod manželství ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení § 755 a 756 občanského zákoníku. Manželství účastníků je bezdětné a aktuálně je již pouze formálním svazkem, který neplní žádnou ze svých zákonem předpokládaných funkcí. Účastníci se shodli na tom, že příčinou hlubokého, trvalého a nenapravitelného rozvratu jejich manželství byla rozdílnost jejich povah a názorové rozdíly na jejich společný život a životní styl. Manželské soužití i vedení společné domácnosti účastníci ukončili dne 1. 2. 2022, kdy se manželka ze společného bydliště odstěhovala. Ani jeden z manželů nemá zájem na obnově soužití. S ohledem na tyto skutečnosti je tedy zřejmé, že ve vztahu účastníků již není naděje na obnovení manželského soužití. Soud proto návrhu vyhověl a manželství účastníků podle shora citovaného zákonného ustanovení rozvedl (výrok I.). 8. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, přičemž zároveň nebyly shledány žádné takové okolnosti případu, které by byť i částečné přiznání náhrady těchto nákladů odůvodňovaly.