38 C 145/2023-34 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení původně částky , částka, s úrokem z prodlení a s úrokem z úvěru, smluvní pokuty , částka, a nákladů upomínání s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru. Žalobu pak částečně omezila domáhá se pouze zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od , datum, do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši , částka, a částky , částkaŽalovaný se k žalobě nevyjádřil.Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, s. r. o. a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru dne , datum, na částku , částka, na dobu 30 dnů, smlouva však není podepsána ani jednou stranou (smlouva o úvěru).Pokud jde o předchůdkyni žalobkyně, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou, neboť žalobkyně (její předchůdkyně) neposuzovala úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, toho, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil. Je tak na žalobkyni, aby prokazovala, že žalovanému poskytla částku , částka, , žalobkyně pak poukazovala na závěrečná znění smlouvy o úvěru, dle které měl žalovaný podpisem této smlouvy potvrzovat převzetí částky , částka, v hotovosti. Smlouva však podepsána není. Soud nemá prokázáno, že by žalovaný částku , částka, obdržel, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. tak, že nepřiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení, neboť dle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly.