6 C 185/2020-38 — Okresní soud v Břeclavi

1) Žalobce podal dne 21. 8. 2020 u soudu prostřednictvím svého zástupce žalobu. V žalobě je uvedeno, že dle usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 41 D 1394/2014 se zavázala žalovaná zaplatit žalobci 600.000 Kč nejpozději do 14. 3. 2016. Žalovaná uhradila pouze částku 400.000 Kč a dle dohody o uznání závazku ze 17. 12. 2016 se žalovaná zavázala uhradit zůstatek ve výši 200.000 Kč ve splátkách ve výši 3.500 Kč měsíčně. Žalovaná na základě dohody o uznání uhradila pouze částku 28.000 Kč a tak zůstatek ke dni podání žaloby činí 172.000 Kč. 2) Žalovaná se vyjádřila k žalobě prostřednictvím svého zástupce dopisem ze dne 6. 11. 2020. Zde uvedla, že žalovanou částku neuznává, a to ani z části. Uvedla, že 15. 11. 2017 podala návrh na prohlášení úpadku dlužníka s povolením řešení úpadku oddlužením. Krajský soud v Brně na základě výše uvedeného usnesením ze dne 6. 12. 2017 rozhodl o úpadku a současně rozhodl o řešení úpadku oddlužením. Ve výroku V. tohoto usnesení vyzval soud v souladu s ust. § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 o úpadku a způsobu jeho řešení, věřitelé, aby doposud nepřihlášené pohledávky přihlásili nejpozději do 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku. Žalobce však ve stanovené lhůtě svou přihlášku pohledávky, kterou by se domáhal poměrného uspokojení v rámci schváleného oddlužení do uvedeného insolvenčního řízení, nepodal. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne [datum] č.j. [insolvenční spisová značka], konkrétně výrokem IV., rozhodl o splnění oddlužení a osvobození dlužnice od placení neuspokojených pohledávek, a to v rozsahu jak pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci insolvenčního řízení, tak pohledávek, ke kterým se v rámci insolvenčního řízení nepřihlíželo na pohledávky věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, i na ručitele a jiné osoby, které měli vůči dlužnici pro všechny tyto pohledávky právo postihu. Žalobce tak ve smyslu usnesení Krajského soudu v Brně nemá nárok na zaplacení uplatněné pohledávky. 3) V dalším svém vyjádření uvedl žalobce prostřednictvím svého zástupce v listině ze dne 15. 4. 2021 adresované soudu, že žalovaná neuvedla v návrhu na insolvenci pohledávku za žalobcem, ač takovou povinnost měla. V rámci trestního oznámení a vysvětlení žalovaná uvedla, že chce v budoucnu svůj závazek vůči žalobci splatit. Žalobce dále opírá svůj nárok o uznávací prohlášení žalované. 4) Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. 5) Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], z výroku IV. vyplývá, že dlužnice – žalovaná se osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že toto osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se případně v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ačkoliv tak měli učinit, na ručitele a jiné osoby, které měli vůči dlužnici pro všechny tyto pohledávky právo postihu. Obdobně hovoří bod 12) odůvodnění tohoto usnesení. 6) Soud tedy považuje uplatněný nárok za nedůvodný. Nejde zde o zpochybnění dluhu – tedy toho, co žalovaná vůči žalobci nesplatila, ale zda došlo k zániku pohledávky, kterou má žalovaná za žalobcem. Dle závěru soudu však, na základě výše citovaného usnesení Krajského soudu v Brně provedeným oddlužení k zániku této pohledávky došlo. 7) Podle názoru soudu se nejde dovolávat principu spravedlnosti, na základě toho, že žalovaná svůj dluh k výzvě Krajského soudu v Brně v rámci insolvenčního řízení neuvedla, resp. následně uvedla vysvětlení, že si myslela, že se uvádí jen právnické a ne fyzické osoby. V této souvislosti je třeba poukazovat na to, že i žalovaná je právním laikem stejně tak jako žalobce. 8) Soud v této souvislosti odkazuje na vyjádření právního zástupce žalované, který uvedl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2019, č. j. 3 VSPH 514/2019-A-14, z něhož vyplývá, že žalovaná neuvedla v insolvenčním návrhu svého věřitele, čímž dle něj měla žalovaná nepoctivý záměr s úmyslem poškodit věřitele. Vrchní soud zde uvádí, že„ jestliže dlužník neuvede v insolvenčním řízení všechny své věřitele (v tomto případě se tak stalo opomenutím žalované, neboť měla mnoho věřitelů a byla pod neustálým tlakem inkasních agentur), nemá tato skutečnost vliv na osvobození dlužníka, pokud je proces oddlužení úspěšně dokončen. Navíc neuvedení jednoho věřitele z mnoha v žádném případě nesvědčí o nepoctivosti záměru dlužníka řešit svůj úpadek oddlužením.“. Je zřejmé, že insolvenční zákon vychází z principu, že každý je povinen střežit si svá práva, proto je insolvenční rejstřík veřejně přístupný každému. Z toho důvodu, jestliže žalobce zmeškal přihlášení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení, nemůže být tato skutečnost důvodem proto, že by pohledávka za žalovanou nezanikla. V této souvislosti nelze akceptovat to, že i žalobce je pouze laicky právně vzdělán, stejně jak je stanoveno výše, pokud jde o žalovanou. 9) Podle názoru soudu přednost má tedy insolvenční řízení a jeho závěr tak, jak je citováno výše z usnesení Krajského soudu v Brně, kdy osvobození se vztahuje i na pohledávky, které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač, jak uvádí Krajský soud v Brně, učinit měli, což je právě případ žalobce. 10) Pokud žalobce uvádí a odkazuje svůj nárok na dohodu o uznání závazku, kterou žalovaná podepsala 17. 12. 2016, tedy podstatně rok před zahájení jejího oddlužení, platí zde dle názoru soudu to, co je uvedeno a co vyplývá z usnesení Krajského soudu v Brně o splnění oddlužení výše. 11) Za splnění oddlužení došlo usnesením výše citovaným usnesením Krajským soudem v Brně ze dne [datum], přičemž tvrzení žalobce s odkazem na písemné prohlášení žalované, že si byla vědoma toho, že dluh vůči žalobci musí uhradit, až bude skončena insolvence, nemůže obstát, protože oddlužení stále v roce 2018 ještě probíhalo a dále, pokud jde o samotný použitý pojem skončení insolvence, k tomuto nemusí dojít pouze úspěšným oddlužením, ale také například zrušením pro neplnění, kdy v tomto případě by se muselo se splácením dluhu pokračovat. Na základě výše uvedených důkazů a jiných posouzení, soud uplatněný nárok ze strany žalobce zamítl, když ostatním důkazy, které byly navrhovány, resp. provedeny, považuje soud za irelevantní ve vztahu podstatě sporu. 12) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 50.094 Kč. Tato částka zahrnuje odměnu advokáta žalované ve výši 39.900 Kč počítanou z tarifní hodnoty 172.000 Kč dle §7 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu vyjádření k žalobě ze dne 6. 11. 2020, sepisu vyjádření ze dne 22. 7. 2021, účasti u jednání soudu ve dnech 4. 10. 2021 a 2. 12. 2021 Náklady dále tvoří hotové výdaje advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 a.t., tj. za celkem 5 úkonů činí hotové výdaje částku 1.500 Kč. S ohledem na skutečnost, že advokát žalované je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba k částce 41.400 Kč připočítat i daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z uvedené částky ve výši 8.694 Kč