9 C 108/2020 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že mu do výkonu trestu přicházel měsíčně starobní důchod ve výši , částka, v nezabavitelné částce od ČSSZ , adresa, . Podle žalobce na něj měla žalovaná aplikovat nařízení vlády č. 595/2006 Sb. a další srážky provádět neměla. Žalovaná však takto nepostupovala a na nákladech výkonu trestu odnětí svobody žalobci v období od září , Anonymizováno, do prosince , Anonymizováno, srazila celkem částku , částka, a na základě exekučního příkazu , spisová značka, v období od dubna , Anonymizováno, do června , Anonymizováno, srazila celkem částku , částka, , celkem tedy částku , částka, . Dále vznikla jednáním žalované žalobci škoda , částka, tak, že žalovaný si od nástupu výkonu trestu hradil pronájem bytu, přičemž před nástupem výkonu trestu odnětí svobody žalobce uhradil pronajímateli zálohu ve výši , částka, a následně uhradil na nájemném ještě částku , částka, . V důsledku provádění výše uvedených srážek žalovanou, nebyl žalobce schopen řádně hradit nájemné, a proto s ním pronajímatel smlouvu ukončil. Podle žalobce i pro něj mělo platit ustanovení o nezabavitelné částce dle výše uvedeného nařízení vlády, toto nařízení totiž neuvádí nic o tom, že by pro účely výkonu trestu odnětí svobody měla platit nějaká výjimka.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že ji považuje za zcela nedůvodnou. V části týkající se sražených nákladů výkonu trestu odnětí svobody by měla být žaloba odmítnuta, neboť o tomto nároku nepřísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého rozhodování ředitele věznice o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů výkonu trestu a spory z toho vzniklé nespadají do pravomoci soudu v občanském soudním řízení.3. Pokud jde o část nároku představovanou srážkami provedenými žalovanou z titulu exekuce, tento nárok žalobce považuje žalovaná za nedůvodný. Exekucí lze postihnout jakoukoliv peněžitou pohledávku, která není vyloučena z exekuce a finanční prostředky odsouzeného uložené ve věznici nejsou mezi vyloučenými pohledávkami. Exekuční příkaz přikázáním jiné peněžité pohledávky, kromě běžných náležitostí obsahuje údaje o povinném, o oprávněném nezaměnitelnou identifikaci pohledávky, jež má být přikázána oprávněnému, jakož i označení toho, vůči komu má povinný jinou pohledávku (dlužníka povinného), který má na základě doručených pravomocných dokumentů povinnost plnit povinnosti stanovené zákonem. Doručením exekučního příkazu je povinnému zakázáno s pohledávkou jakkoliv nakládat a dlužníkovi povinného je zakázáno vyplatit mu jeho pohledávku. Porušením tohoto zákazu, respektive nevyplacením řádně a včas přikázané pohledávky oprávněnému se Vězeňská služba jako poddlužník sama vystavuje tzv. poddlužnické žalobě nebo exekuci. Povinnému nesmí být důchodu sražena základní částka, tzv. nezabavitelná částka. Vězeňská služba nepočítá s aplikací vybraných ustanovení občanského soudního řádu týkající se nezabavitelné částky, jelikož definice nezabavitelné částky vychází zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu v tehdy platném znění, kdy se životním minimum stanoví jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních potřeb, neboť odsouzený má všechny tyto potřeby zajištěny státem – jde o výdaje státního rozpočtu. Toto stanovisko Vězeňské služby je podporováno i ustanovením § 4 posledně citovaného zákona, neboť pro výpočet částek životního minima se odsouzený nepovažuje za osobu společně posuzovanou. Na odsouzeného tak nelze nahlížet ani jako osobu v hmotné nouzi, neboť podle ustanovení § 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v tehdy platném znění, se osoba, která nastoupila výkon trestu odnětí svobody nepovažuje za osobu v hmotné nouzi. Na rozdíl od ostatních osob v běžném životě, včetně poživatelů důchodu, má odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody výživu a ostatní základní osobní potřeby zajištěny a hrazeny státem. V podmínkách , Anonymizováno, služby ČR, jakožto organizační složky státu financované z prostředků státního rozpočtu, proto nebyl aplikován nález Ústavního soudu číslo IV. ÚS 121/16 ze dne , datum, , který v bodu 30 považuje prostředky na bankovním účtu pocházející z dávek důchodového zabezpečení za příjem sloužící úhradě životních potřeb stěžovatele, případně jeho blízkých. K tomu nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 v bodu 67 uvádí: „Stran strhávání peněžních prostředků došlých osobě ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice (na základě pravomocného vykonatelného exekučního příkazu) je třeba předně uvést, že Vězeňské službě skutečně nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky zaslané osobě ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice. Taková povinnost stíhá, jak uvedeno výše, správce daně.“ S veškerými finančními prostředky, které jsou odsouzenému doručeny do věznice bylo nakládáno v souladu s ustanovením § 25 odst. 4 ZVTOS a dle ustanovení § 8 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměn osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, v tehdy platném znění. V souladu s výše uvedeným postupem žalovaná prováděla srážky z důchodu žalobce v rozsahu uvedeném v příloze vyjádření. Byly prováděny z částky důchodu po uhrazení nákladů výkonu trestu odnětí svobody a doplatků za léky.4. Postup Vězeňské služby se změnil, když byl dne , datum, vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Nález se sice týkal konkrétního odsouzeného vykonávajícího trest odnětí svobody ve věznici , adresa, , nicméně svým významem dopadal na všechny odsouzené, kterým jsou na jejich účty zasílány peníze. Citovaným nálezem bylo Vězeňské službě zakázáno pokračovat v porušování práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na pokojné užívání majetku dle čl. 1 dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod spočívajícím v provádění srážek z účtů odsouzených v rozsahu jdoucím nad rámec § 25 odst. 4 ZVTOS. Vězeňské službě bylo přikázáno, aby ihned po doručení nálezu umožnila odsouzeným disponovat s jednou polovinou peněžních prostředků zaslaných jim na tyto účty – do úhrady pohledávek podle § 25 odst. 4 ZVTOS však pouze za účelem hrazení poskytnutých zdravotních služeb nehrazených z veřejného pojištění a nákup podle § 23 ZVTOS a zbývající část peněžních prostředků užila na úhradu jiných vykonatelných pohledávek za odsouzeným ve smyslu § 25 odst. 4 ZVTOS. Na základě citovaného nálezu a podle pokynů Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR došlo po vydání nálezu k úpravě způsobu evidence a provádění exekučních příkazů k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek, a to tak, aby došlo k respektování nálezu. Počínaje srážkou dne , datum, byla úhrada pohledávky prováděna jen z části důchodu v souladu s nálezem. V souladu s pokyny Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR byly následně všechny pohledávky podrobně přehodnoceny, zda spadají pod vyjmenované dle § 25 odst. 4 ZVTOS. Prověřením bylo zjištěno, že pohledávka v exekučním příkazu, jejímž povinným je žalobce, nespadá pod vyjmenované pohledávky podle § 25 odst. 4 ZVTOS a po , datum, došlo k zastavení srážek. Na exekuční příkaz tedy nadále nebyly prováděny srážky z důchodu a pohledávka stále zůstala v evidenci žalované.5. V návaznosti na další judikaturu v této věci Vězeňská služba ČR ode dne , datum, přehodnotila své dosavadní postupy při nakládání s finančními prostředky na účtu odsouzeného, v důsledku čehož opět umožňuje realizovat exekuční příkazy i ve vztahu k dlužným částkám odsouzeného, které nespadají pod § 25 odst. 4 ZVTOS, a to peněžních prostředků zaslaných na účet odsouzeného, respektive v kontextu citovaného zákonného ustanovení i z tzv. druhé poloviny takto zaslaných peněžních prostředků. Východiskem této změny byla komplexní soudní judikatura, kterou žalovaná uvádí následně. V podstatě se tak žalovaná vrátila k postupu napadenému žalobou před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16. Ustanovení § 25 odst. 4 ZVTOS je třeba v kontextu soudní judikatury vykládat tak, že uvedená polovina příjmu neurčená na úhradu pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 nepředstavuje příjem odsouzeného, který byl bez dalšího vyňat z výkonu rozhodnutí, ale jde o prostředky, k nimž má odsouzený omezené dispoziční právo. Nelze se proto ztotožnit s názorem, že polovinu došlých peněžních prostředků může odsouzený volně použít na nákupy a zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a druhou polovinu pouze na úhradu taxativně stanovených druhů pohledávek, a to ani v případě důchodů zasílaných Českou správou sociálního zabezpečení. K tomu se vyjádři