15 C 59/2020-18 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum], na zaplacení částky [částka] [anonymizována dvě slova], jakožto nevrácené zápůjčky, poskytnuté žalované [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] se sídlem na [země], na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Tuto zápůjčku se měla žalovaná zavázat vrátit do [datum], což neučinila. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. Svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené se zapůjčitelkou dne [datum]. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [země] [anonymizováno] a stejně tak původní zapůjčitelka měla v době sjednání tvrzené smlouvy sídlem v zahraničí, na [země]. S ohledem na to, že žalovaná je hlášena k trvalému pobytu v České republice, když soud nezjistil, že by bydlela v zahraničí, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalované spotřebitelky je v České republice a dodavatelka služeb svou činnost provozovala v zemi bydliště spotřebitelky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupkyně svou neúčast předem omluvily. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení důkazy označila v žalobním návrhu, avšak v rozporu s § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je podle tohoto označení podle svého návrhu nepředložila. Elektronické přílohy návrhu na vydání EPR totiž obsahovaly datové soubory s jiným názvem. Přesto soud při jednání provedl k důkazu – sdělil obsah přílohy (z datových soborů), která svým názvem co nejvíce korespondovala s označením důkazů. Takto byl sdělen obsah písemnosti nazvané Smlouva_o_zápůjčce.pdf, který obsahoval písemné ujednání o tvrzené zápůjčce, přestože podle důkazního návrhu měl být obsah smlouvy předložen v datovém souboru s názvem„ [název] [anonymizováno]“, jenž však k žalobě připojen naopak nebyl. Z této písemnosti (Smlouva_o_zápůjčce.pdf) soud zjistil, že správnost jejího obsahu nebyla potvrzována žalovanou, ale ani nebyl jakkoli autorizován zapůjčitelkou. V každém případě z ní nebylo zřejmé, že by žalovaná jakkoli pro sebe stvrzovala její závaznost, např. vlastnoručním podpisem. S ohledem na soukromý charakter písemnosti tedy ve smyslu § 565 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) nemohl tento důkaz prokázat žalobkyní tvrzené skutečnosti o sjednání zápůjčky. Ani další předložené písemnosti zjevně nemohly mít v tomto směru jinou důkazní hodnotu, neboť výzvy žalobkyně k placení mohly prokázat jen učinění takového jednání. Z žalobkyní označených důkazů pak již zbýval jen výpis z účtu věřitele a příkaz k úhradě. Výpis z účtu věřitele jistě nemůže prokázat ujednání o zápůjčce, neboť jen dokládá převod určité peněžité části z účtu na účet, ať se tak děje z jakéhokoli důvodu. Příkaz k úhradě by mohly být nepřímým důkazem o tvrzeném ujednání, ovšem jen pokud by z něj byl zřejmý účel příkazu a pokud by příkaz k úhradě vystavila žalovaná. To však tvrzeno nebylo. Písemnosti s tímto názvem či obsahem soudu navíc předloženy nebyly. Proto soud na jejich základě nemohl cokoli zjišťovat. Pro vysvětlení je třeba dodat, že v elektronických přílohách návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu byl datový soubor s názvem [číslo], který obsahoval cizojazyčný text s nadpisem [název] [anonymizována dvě slova]. Tato písemnost však byla vyhotovena v jiném, než jednacím, tedy českém jazyce a soud tak jejímu obsahu nemohl rozumět, neboť pořízení překladu žalobkyní nebylo navrhováno, ani doloženo. Tento důkaz proto nebyl proveden, neboť nemohl prokázat žádné významné skutečnosti. Soud tak nezjistil základ žalobních tvrzení o tom, že došlo ke sjednání smlouvy o zápůjčce tím, že zapůjčované peníze byly s domluvou o jejich vrácení předány žalované (s ohledem na reálný charakter tohoto závazku). Proto nelze ani dovodit povinnost žalované vrátit zápůjčku zapůjčitelce ve smyslu § 2390 a násl. OZ. Nemá tak význam se zabývat tím, zda skutečně byla dále sjednána smlouva o tvrzeném postoupení této pohledávky žalobkyni. Nebyla-li totiž zjištěna pohledávka postupitelky – tvrzené zapůjčitelky, není možné uvažovat o jejím postoupení další osobě. Soud proto žalobu na zaplacení žalované jistiny výrokem I. pro neunesení důkazního břemene zamítl. Protože nebylo zjištěno prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu, nelze dovodit ani právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V řízení byla zcela procesně úspěšná žalovaná a jí proto příslušeno právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva před soudem. Protože žalovaná žádnou náhradu nežádala, nepřiznal soud právo na tuto náhradu žádné z účastnic.