8 C 429/2020-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala od žalovaného zaplacení částky s příslušenstvím, uvedené v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] [název PO] [anonymizováno], sídlem [adresa], [ulice] republika [země], registrační číslo [číslo] [číslo] [anonymizováno], (dále jen„ původní věřitel“), a žalobkyní. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 9. 7. 2017. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky ferratum.cz, na které se žalovaný zaregistroval zadáním svých osobních údajů, a to včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh úvěrové smlouvy. Úvěr byl žalovanému poskytnut z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného [bankovní účet], přičemž byl identifikován variabilním symbolem shodným s rodným číslem žalovaného. Žalovaným nebyl úvěr uhrazen, navzdory upomínkám. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. <i>Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> Soud nemá za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] [název PO] [anonymizováno], sídlem [adresa], [ulice] republika [země], registrační číslo [číslo] [číslo] [anonymizováno], uzavřela s žalovaným tvrzenou smlouvu, když žalobkyně nepředložila smlouvu podepsanou žalovaným, podepsán není ani dokument„ loan application info“. Dokumenty prokazují jen to, že právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici některé osobní údaje žalovaného, aniž by z této skutečnosti bylo bez dalšího zřejmé, že tyto údaje poskytl právnímu předchůdci žalobkyně žalovaný. Nelze dovodit vůli žalovaného uzavřít s právním předchůdcem žalobkyně úvěrovou smlouvu za podmínek tvrzených v žalobě. Dále žalobkyní nebylo prokázáno, jak prověřila její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když absence takové prověření vede k neplatnosti smlouvy, a to nikoliv pouze relativní, vyslovené soudem k námitce spotřebitele, ale absolutní (k tomu zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci [právnická osoba] GK sp. zn. C -679/18 - ECLI:EU:C: 2020, dále například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 v řízení sp. zn. 22 Co 221/2019, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 64 Co 252/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyní nebylo prokázáno ani částky 5 000 Kč žalovanému, když k důkazu předložený fragment výpisu z účtu sice prokazuje, že dne 7. 6. 2017 byla na v žalobě tvrzený účet zaslána uvedená částka, ale neprokazuje, že částka byla zaslána na účet žalovaného či žalovaným určený. (V žalobě navržený důkaz dotazem na banku, z jejíhož účtu byla částka zaslána, není způsobilý toto prokázat, nehledě na to, že žalobkyně neuvádí číslo takového účtu.) Protože nebyla prokázána ani existence platné smlouvy ani poskytnutí tvrzené částky žalovanému, nemá soud za prokázanou ani existenci zápůjčky ve smyslu 2390 až 2394 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), ani existenci bezdůvodného obohacení žalovaného z důvodu poskytnutí tvrzené částky žalovanému bez právního důvodu ve smyslu § 2991 OZ, a proto žalobu zamítl. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto mu dle § 142 odst. 1 OSŘ vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl po celé řízení zcela pasivní, však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že účastníci nemají vůči sobě na náhradu nákladů řízení právo.