12 C 11/2022-32 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 8 045 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nezletilý syn žalované [příjmení] [jméno] (dále také„ nezletilý“) byl ve dnech 11. 3. 2020 až 14. 3. 2020 hospitalizovaný na neonatologickém oddělení žalobkyně. Ověřením platnosti pojištění bylo zjištěno, že nezletilý nebyl v době hospitalizace zdravotně pojištěn, z toho důvodu je povinna hradit za nezletilého náklady na poskytnutou péči žalovaná jako jeho zákonná zástupkyně z vlastních zdrojů. Žalované byla předložena faktura za hospitalizaci, přičemž tato podepsala převzetí faktury. Dlužnou částku 8 045 Kč za hospitalizaci nezletilého žalovaná přes výzvu žalobkyně dosud neuhradila. Při jednání soudu žalobkyně doplnila, že nezletilému byla poskytnuta běžná neonatologická péče, kterou zřejmě lze označit za péči neodkladnou. Žalovaná podepsala převzetí faktury, kterou byly vyúčtovány náklady zdravotní péče, což lze považovat za uznání dluhu, a zároveň seznámení s cenou poskytovaných služeb. 2. Opatrovnice žalované uvedla, že s ohledem na neznámý pobyt žalované, nejsou opatrovnici známy skutkové okolnosti věci. Nicméně opatrovnice namítla, že žalobkyně neprokázala udělení souhlasu žalované s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému, stejně jako neprokázala, že by žalovanou seznámila s cenou poskytovaných služeb. 3. Vzhledem k tomu, že žalovaná je státní občankou Mongolska, byl ve věci dán cizí prvek. Při posuzování mezinárodní příslušnosti soudu vycházel soud z čl. 37 odst. 1 vyhlášky ministra zahraničních věcí o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech č. 106/1978 Sb., dle něhož k jednání o návrhu, který vznikl na základě vztahů uvedených v článku 36 této smlouvy, je příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště. V těchto věcech je příslušný i soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště navrhovatel, pod podmínkou, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce. Vzhledem k sídlu žalobkyně na území České republiky za situace, kdy předmět sporu se týká nákladů na poskytování zdravotní péče taktéž na území České republiky, dospěl soud k závěru, že je dána mezinárodní příslušnost taktéž soudů České republiky. Při řešení otázky aplikace hmotného práva vycházet soud z čl. 36 odst. 1 shora uvedené vyhlášky č. 106/1978 Sb., dle něhož smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků. Vzhledem k tomu, že k poskytnutí zdravotních služeb nezletilému došlo na území České republiky, dospěl soud k aplikaci právního řádu České republiky. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Nezletilému byla v období od 11. 3. 2020 do 14. 3. 2020 žalobkyní poskytnuta neonatologická péče, bezprostředně následující po jeho narození. Fakturou [číslo] splatnou dne 13. 4. 2020, byly vyúčtovány náklady na tuto péči ve výši 8 045,46 Kč, přičemž žalovaná podepsala převzetí faktury. Dotazem u [anonymizováno] bylo zjištěno, že nezletilý nebyl v době poskytování zdravotní péče zdravotně pojištěn na území České republiky, zdravotní pojištění bylo sjednáno až od 26. 3. 2020. Žalovaná byla v době poskytnutí zdravotní péče nezletilému cizinkou s uděleným dlouhodobým pobytem na území České republiky, přičemž byla zdravotně pojištěna u VZP. 5. Podle ust. § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen„ ZZS“), pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. 6. Podle ust. § 41 odst. 2 ZZS, povinnosti podle odstavce 1 písm. c) a d) náleží zákonnému zástupci pacienta nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je povinen vytvořit podmínky pro splnění povinností pacientem podle odstavce 1 písm. a), b) a e). Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a d), je-li pacient hospitalizován, se pro zákonného zástupce pacienta použijí přiměřeně; povinnost podle odstavce 1 písm. b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce. 7. Podle ust. § 35 odst. 3 ZZS, jde-li o zdravotní služby, které spočívají v poskytnutí a) neodkladné péče, která není péčí podle § 38 odst. 4, nebo b) akutní péče, a souhlas zákonného zástupce nelze získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o jejich poskytnutí ošetřující zdravotnický pracovník. To neplatí, lze-li zdravotní služby poskytnout podle odstavce 1 na základě souhlasu nezletilého pacienta. 8. Podle ust. § 38 odst. 1 písm. c) ZZS, pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas. 9. Podle ust. § 38 odst. 4 ZZS, nezletilému pacientovi nebo pacientovi s omezenou svéprávností lze bez souhlasu poskytnout neodkladnou péči, jde-li o a) případy podle odstavce 3 písm. b), nebo b) zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví. 10. Podle ust. § 28 odst. 3 písm. f) ZZS, pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje. 11. Při rozhodování předmětné věci vycházel soud z právních závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp.zn. 33 Cdo 436/2019, kde byl posuzován nárok na náklady zdravotní péče poskytnuté v souvislosti s předčasným narozením nezletilého dítěte, které nebylo účastno na systému veřejného zdravotního pojištění z důvodu, že nezískalo právo trvalého pobytu na území České republiky narozením, přičemž odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že při poskytování neodkladné zdravotní péče bez prokázání souhlasu rodiče, bez předchozího informování o ceně poskytovaných služeb, nárok na zaplacení nákladů zdravotní péče nemá oporu v hmotném právu a není důvodný. Nejvyšší soud pak v rozsudku dospěl k závěru, že„ Dovolatelka se domáhá uložení povinnosti k plnění tam, kde zákon o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci (§ 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách), mlčí. S přihlédnutím ke čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož„ Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ nelze uložit žalované povinnost k plnění, kterou nezakládá zákon. Nejvyšší soud souhlasí s argumentací odvolacího soudu, že není-li zákonem stanovena povinnost, nelze pacienta zavazovat ani za pomocí analogie ve smyslu § 853 obč. zák.“ 12. Při aplikaci shora uvedených právních závěrů dospěl soud k tomu, že žaloba v předmětné věci není důvodná. Nezletilému byla poskytnuta žalobkyní péče, kterou lze zařadit pod pojem neodkladné péče následující bezprostředně po jeho narození dle ust. § 35 odst. 3 písm. a) ZZS, souhlas žalované tudíž k poskytnutí takového druhu péče nebyl nezbytný, a žalobkyně udělení tohoto souhlasu žalovanou v řízení ani nikterak neprokázala. Předpokladem závazku k úhradě nákladů zdravotní péče pak byla povinnost žalobkyně žalovanou jakožto zákonnou zástupkyni nezletilého předem, tedy před poskytnutím zdravotních služeb, informovat o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění dle ust. § 28 odst. 3 písm. f) ZZS. Žalobkyně však ani v tomto směru neunesla důkazní břemeno ohledně splnění této informační povinnosti. Podpis převzetí faktury přitom rozhodně nelze považovat za seznámení žalované s cenou poskytovaných zdravotních služeb nezletilému v době před započetím poskytování těchto služeb. Náležitosti uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pak faktura, na níž je podepsáno její převzetí, nesplňuje. Vzhledem k tomu, že nárok uplatněný žalobkyní nemá oporu v hmotném právu, soud žalobu výrokem I. jako nedůvodnou zamítl. 13. Výrokem II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to dle § 142 odst. 1 OSŘ, když plně procesně úspěšná byla žalovaná. Náhrada nákladů by tedy měla připadnout žalované, na jejíž straně soud jejich vznik neshledal.