14 C 3/2023-60 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala určení, že je ve smyslu § 1636 občanského zákoníku jedinou dědičkou po zůstavitelce paní [jméno] [příjmení], neboť prokázala status spolužijící osoby, a proto se také domáhala, aby byla zařazena do druhé dědické třídy. Žaloba byla odůvodněna tím, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne [datum] bylo zahájeno řízení o pozůstalosti. Zůstavitelka [jméno] [příjmení] nezanechala závěť, dědickou smlouvu, dovětek či jiné právní jednání pro případ smrti, ani listinu o povolání správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti. Zůstavitelka byla svobodná a bezdětná. Žalobkyně byla v době smrti zůstavitelky její jedinou vlastní sestrou. Žalobkyně během zahájeného dědického řízení nechápala některé jí položené otázky, zejména v právní terminologii, a proto si zvolila k zastupování obecného zmocněnce. Pokud žalobkyně v rámci sepisu protokolu o předběžném šetření dne [datum] uvedla, že jedinou spolužijící osobou zůstavitelky byla jejich společná matka a informaci o spolužití neuvedla ani při prvním jednání, kdy nijak nezpochybňovala konstatování soudní komisařky, že připadá do úvahy jako dědička ve třetí třídě spolu s pozůstalými synovci a neteřemi, pak to bylo proto, že položené otázce rozuměla ve smyslu, kdo měl s kým trvalé bydliště, a proto odpověděla, že pouze její matka a nikoliv ona sama. Následné pouhé oznámení prostřednictvím soudní komisařky, že bude žalobkyně zařazena společně s ostatními účastníky dědického řízení do třetí dědické třídy, je pro osoby ne zcela znalou práva nicneříkající informací a to pro žalobkyni ještě navíc, když si je vědoma jejího nezpochybnitelného vztahu se zůstavitelkou (vlastní sestry). V průběhu druhého jednání v rámci dědického řízení dne [datum] žalobkyně uvedla, že splňuje podmínky pro přiznání statutu tzv. spolužijící osoby, tedy osoby, která se zůstavitelkou žila nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti, a která z toho důvodu pečovala o společnou domácnost, proto by měla jako jediná dědit ve druhé třídě dědiců ve smyslu ustanovení § 1636 občanského zákoníku. Žalobkyně uvedla, že žalovaní sice vyjádřili nesouhlas s přiznáním statutu tzv. spolužijící osoby žalobkyni, avšak žalovaní zůstavitelku ani žalobkyni nikdy v životě neviděli. S ohledem na uvedené se žalobkyně domnívá, že je jedinou dědičkou po zůstavitelce [jméno] [příjmení], neboť žila se zůstavitelkou po dobu nejméně jednoho roku před smrtí ve společné domácnosti, o kterou společně pečovaly. 2. Ve svém vyjádření k žalobě 1. žalovaná navrhla žalobu zamítnout pro nedůvodnost. Uvedla, že žalobkyně a žalovaní společně náleží do třetí dědické třídy podle § 1637 odst. 1, resp. odst. 2 občanského zákoníku. Žalobkyně nikdy nemůže náležet do druhé dědické třídy podle § 1636 občanského zákoníku, neboť neexistuje-li v době smrti zůstavitele manžel a/nebo alespoň jeden z jeho rodičů (jak je tomu v tomto případě), nemůže dědit osoba spolužijící ve druhé dědické třídě samostatně. Otázka prokázání, zda žalobkyně byla či nebyla osobou spolužijící zůstavitelky, je pak pro určení okruhu dědiců naprosto irelevantní, neboť i v případě prokázání takové skutečnosti žalobkyně i nadále zůstane ve třetí dědické třídě, kde se nachází již z titulu sourozence zůstavitelky. Z opatrnosti 1. žalovaná dodala, že skutečnosti uvedené v žalobě nejsou pravdivé, když ví, že zůstavitelka žila ve společné domácnosti v posledních letech se svou matkou, ale není jí známo, že by v posledním roce před smrtí zůstavitelky s touto žila žalobkyně. Na závěr uvedla, že její vyjádření je vyjádření také ostatních žalovaných, kteří se samostatně vyjadřovat nebudou. 3. Soud provedl dokazování rodnými listy žalobkyně a zůstavitelky [jméno] [příjmení], protokolem o předběžném šetření ze dne [datum], protokolem o jednání ze dne [datum] a ze dne [datum] a usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], vše ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. [spisová značka]. Soud naopak zamítl dokazování listinami nazvanými svědecká výpověď z [datum], výpověď svědka z [datum], výpověď svědka z [datum] a čestné prohlášení z [datum], fakturami a účtenkami, místopřísežným prohlášením, fotkami a svědeckou výpovědí, neboť tyto důkazy soud považoval za nadbytečné, kdy z dokazování provedeného shora uvedenými důkazy byl soudem dostatečně zjištěn skutkový stav pro rozhodnutí ve věci. 4. Z protokolu o předběžném šetření z [datum] a protokolů z [datum] a [datum] v pozůstalostním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že zůstavitelka zemřela svobodná a bezdětná. Rodiče zůstavitelky předemřeli. Zůstavitelka nezanechala závěť, dědickou smlouvu, dovětek či jiné právní jednání pro případ smrti, ani listinu o povolání správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti. Mezi stranami však bylo sporné, zda je žalobkyně jedinou dědičkou po zůstavitelce ve druhé třídě dědiců, a to z pozice spolužijící osoby, za níž se žalobkyně označila. Po podání poučení ze strany soudní komisařky při pozůstalostním řízení byla žalobkyně i žalovaní poučeni o dědění ze zákona. Žalobkyně se nechala v pozůstalostním řízení zastoupit obecným zmocněncem, který nejdříve vyvracel poučení notářky, že plnorodí a polorodí sourozenci mají v pozůstalostním řízení stejné postavení. Pro svá tvrzení však nebyl schopen podat žádné důkazy formou judikátů. Následně za žalobkyni trval na tom, že může dědit ve druhé třídě dědiců sama a to z titulu spolužijící osoby. I přes poučení notářky na tomto tvrzení, které je zcela v rozporu se zákonem, setrval. Soudní komisařka tedy žalobkyni odkázala na civilní řízení, ve kterém měla na základě podané žaloby svá tvrzení o tom, že je dědičkou ve druhé třídě dědiců z titulu spolužijící osoby prokázat. Z usnesení č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že žalobkyni bylo uloženo, aby do dvou měsíců od právní moci usnesení podala žalobu, která je nyní předmětem tohoto řízení. Žaloba byla podána ve stanovené lhůtě. 5. S ohledem na shora zjištěný skutkový stav se soud nejdříve zabýval otázkou, zda by za předpokladu, že by bylo prokázáno soužití žalobkyně se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a péče o společnou domácnost, bylo možné uzavřít, že žalobkyně je jedinou dědičkou po zůstavitelce ve druhé třídě dědiců podle ustanovení § 1636 občanského zákoníku, jinak řečeno zda spolužijící osoba ve druhé dědické třídě může dědit samostatně v případě, že zůstavitelka neměla manžela ani rodiče, jak tomu bylo v tomto případě. Soud dospěl k následujícímu závěru. 6. Podle § 1636 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „občanský zákoník“, nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti. 7. Podle § 1637 odst. 1, 2 občanského zákoníku, nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. 8. Již ze samotného jazykového výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku, ale také z komentářové literatury, vyplývá, že spolužijící osoby ve druhé dědické třídě samostatně dědit nemohou (podobně jako manžel nemůže samostatně dědit v první třídě dědiců, nedědí-li žádní zůstavitelovi potomci). Spolužijící osoby mohou samostatně dědit až ve třídě třetí pokud by zůstavitel neměl sourozence. 9. Za situace, kdy žalobkyně byla sestrou zůstavitelky a zároveň tvrdila, že byla rovněž spolužijící osobou zůstavitelky, soud už jen pro řádné poučení žalobkyně a právní jistotu žalovaných vysvětlil, že i v případě, že by žalobkyně prokázala, že byla spolužijící osobou, nic nemění na zákonné dědické posloupnosti, kdy žalobkyně dědí pouze z pozice sourozence. Je vyloučena kumulace dědických nároků z titulu spolužijící osoby a titulu sourozence. Tedy prokázání skutečnosti, že žalobkyně byla spolužijící osobou zůstavitelky, nic nemůže změnit na dědění ze zákona ve třetí dědické třídě a soud neprováděl dokazování k tvrzením, že zůstavitelka byla spolužijící osobou. 10. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nemůže v daném případě, kdy v době smrti zůstavitelky tato byla svobodná a nežil alespoň jeden z jejích rodičů, náležet do druhé dědické třídy a v této třídě dědit samostatně, a to i kdyby prokázala, že byla osobou spolužijící se zůstavitelkou. Otázka spolužití žalobkyně se zůstavitelkou v době smrti pak nemá vliv ani na posuzování kumulace dědických nároků žalobkyně. Z tě