11 C 243/2022-97 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 22. 4. 2019 do 7. 3. 2021 nákladní automobil do 3,5 t, [registrační značka], aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, čímž mu vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 58 996 Kč a dále poplatek za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek ve výši 300 Kč, obojí se splatností odvozenou od zaslané výzvy. Žalovanému soud z důvodu jeho neznámého pobytu ustanovil opatrovníka z řad advokátů, přičemž opatrovník v reakci na žalobní tvrzení namítal, že žalovaný nebyl v registru vozidel zapsán v předmětném období jako vlastník či provozovatel předmětného vozidla, že žalobkyně neprokázala doručení výzvy k zaplacení příspěvku žalovanému a že doložená kopii kupní smlouvy nepředstavuje dostatečný důkaz převodu vlastnictví předmětného vozidla. Obecně pak poukázala na klamavou a zavádějící povahu žalobních tvrzení. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Vcelku nelze mít pochybností o tom, že žalobkyně dne 25. 3. 2021 vyhotovila výzvu k úhradě příspěvku do garančního fondu [anonymizováno], kterou žalovanému odesílala na adresu trvalého pobytu vedenou v centrální evidenci obyvatel, jak je zřejmé z doloženého poštovního podacího archu. Uvedenou zásilku si žalovaný podle očekávání nepřevzal (dle informace ze systému sledování zásilek), neboť na adrese sídlí městský úřad, v jehož prostorách se žalovaný očividně nezdržuje. Potvrzením [stát. instituce] ze dne 17. 5. 2023 bylo naopak vyvráceno tvrzení žalobkyně, že by byl žalovaný jako vlastník či provozovatel předmětného vozidla v rozhodném období evidován v registru vozidel. V tomto směru se tedy vlastní výpis žalobkyně z registru, který bývá k jejím žalobám pravidelně dokládán, rozchází s údaji příslušného orgánu evidence vozidel, jak to koneckonců odpovídá i poznatkům z praxe nalézacího soudu ve stovkách obdobných věcí, kdy bývá v nezanedbatelném počtu případů zjištěn rozpor mezi žalobními tvrzeními a údaji vlastního systému žalobkyně, o kterém žalobkyně tvrdí, že přebírá data Centrálního registru vozidel, na straně jedné a údaji místně příslušného orgánu registru vozidel na straně druhé. Koneckonců i ze samotného výpisu z databáze žalobkyně jednoznačně plyne, že údaje v něm uvedené pochází z vlastního šetření žalobkyně („ šetření [číslo]“), nikoliv z vnějšího nezávislého zdroje, u kterého by nebyl dán (majetkový) zájem na výsledku řízení. Dlužno též z vlastní praxe nalézacího soudu připojit další poznatek, totiž že data jsou do systému žalobkyně (tj. pokud není daný vlastník či provozovatel evidován v registru vozidel) přebírána často na základě pouhého prohlášení dříve oslovených evidovaných vlastníků/provozovatelů (v některých případech bez doložené kopie smlouvy), u kterých lze v řadě případů dovodit i zřetelný vlastní majetkových zájem na absenci údaje o svém vlastnictví, resp. provozování (vyjádřený celkem pregnantně spojením požadované výše příspěvku s náklady na likvidaci autovraků, vč. správních poplatků). Z doložených kopií kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2018 je přitom zřejmé, že existují (minimálně) dvě verze kopií téže smlouvy, na jejímž základě měl žalovaný nabýt podle žalobkyně vlastnictví k předmětnému vozidlu. S přihlédnutím k okolnostem dané věci a k námitkám vzneseným stranou žalovanou nenabyl soud pevné a nepochybné přesvědčení o tom, že by žalovaný na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 2018 nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu, kdy v tomto směru se jednalo o důkazní břemeno žalobkyně. Nelze současně přehlédnout samotný postoj strany žalující v řízení, kdy v samotné žalobě je nejprve naznačováno, že údaj o vlastnictví žalovaného žalobkyně čerpá z registru vozidel, v žalobě není navržen jakýkoliv důkazní prostředek o nabytí vlastnictví žalovaného, stejně tak se v ní neobjevuje žádné konkrétní tvrzení, které by odráželo skutkový stav řešené věci. Tvrzení o nabytí vlastnictví žalovaného kupní smlouvou, která se však neodrazila ve stavu zápisů v registru, žalobkyně do řízení ve skutečnosti vnesla teprve po několika měsících až na základě výslovné výzvy soudu, byť stále poněkud matoucím způsobem (tj. s odkazem na zjištění údaje o žalovaném jako vlastníkovi předmětného vozidla z registru vozidel, jak to bylo posléze spolehlivě vyvráceno), který opatrovník žalovaného označil za klamavý a zavádějící (zvláště, pokud byl tento údaj v podáních žalobkyně frekventován ještě v srpnu 2023 před druhým jednáním. K důkaznímu návrhu žalobkyně soud posléze oslovil prodávající z předmětné (kopie) kupní smlouvy (paní [jméno] [příjmení]), která soudu zaslala další kopii kupní smlouvy. Tato kopie se ovšem vizuálně zřetelně liší od té kopie kupní smlouvy, kterou soudu předtím předložila sama žalobkyně, přičemž sama žalobkyně uvedenou kopii zjevně nemohla mít od nikoho jiného, než právě od paní [jméno] [příjmení], kterou za tím účelem původně oslovila jako vlastníka předmětného evidovaného v registru vozidel. Jakkoliv lze považovat za hypoteticky myslitelnou variantu, kdy při převodu vozidla je vyhotovena kupní smlouva ve dvou různých vyhotoveních (vč. zjevných odlišností v podpisech smluvních stran) a obě tato vyhotovení si z nějakého důvodu ponechá pouze jedna smluvní strana (a to ještě převodce, nikoliv nabyvatel, který má obecně zájem na průkazu svého vlastnictví), je to varianta toliko hypotetická, frapantně se odchylující od obvyklého běhu věcí v obdobných případech, a tedy vyžadující další vysvětlení a podpoření dalšími důkazními prostředky. Nicméně postup samotné žalobkyně v řízení a dále i skutečnost, že odmítla složit zálohu na náklady výslechu svědkyně [příjmení], který předtím navrhla, čímž efektivně zamezila provedení takového důkaznímu prostředku, uvedené pochybnosti soudu pouze prohlubují. Soud tak nedospěl k závěru, že by žalobkyně v kvalitě vyžadované českým procesním právem, tedy nad rámec rozumných pochybností, prokázala vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu v rozhodné době (tím méně pak samozřejmě otázku provozování). Strana žalovaná přitom zpochybnila pravost uvedené listiny, která se i bez toho jeví jako objektivně pochybná. Již z toho důvodu tedy soud musel žalobu zamítnout, neboť nebyl prokázán základní předpoklad její důvodnosti. Za druhé ovšem žalobkyně neprokázala ani doručení výzvy k zaplacení příspěvku do sféry dispozice žalovaného, neboť žalovaný byl obesílán na adrese místa trvalého pobytu, které nebylo možno považovat za sféru jeho dispozice. V tomto ohledu se zřetelně liší požadavky hmotněprávně účinného doručení od požadavku procesněprávně účinného doručení. Právě pro tyto účely zakotvuje ustanovení § 465 občanského zákoníku (stejně jako tak činila předchozí úprava) institut hmotněprávního opatrovníka, který však bývá v praxi poměrně důsledně ignorován. Každopádně v poměrech nadepsané věci je zřejmé, že žalobkyně měla k dispozici poslední známou adresu, o které bylo možno odůvodněně dovozovat, že představuje sféru dispozice žalovaného (tj. [ulice a číslo], [obec], dle kupní smlouvy). Na tuto adresu žalobkyně z neznámého důvodu svou výzvu pro žalovaného k zaplacení příspěvku nesměřovala, nebo lze tuto nejasnost považovat za další faktor připojující se k pochybnostem uvedeným shora k předloženým kopiím kupní smlouvy. Každopádně pokud žalobkyně svou výzvu směřovala na adresu ohlašovny pobytu žalovaného (sídla městského úřadu), činila tak s vědomím, že žalovaný se na této adrese s obsahem výzvy prakticky s jistotou neseznámí. Za třetí ovšem žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, kdy konkrétně nabyla poznatek o vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu, kdy na prvou výzvu soudu z prosince 2022 nereagovala vůbec, a teprve při jednání konaném v říjnu 2023 obecně odkázala na skutečnosti, které vyplynou z výslechu navržené svědkyně [příjmení], neboť sama žalobkyně již žádnou dokumentací nedisponuje (důsledky absence uchování dokumentace, která může sloužit za důkazní prostředek, stíhají pochopitelně toho účastníka, který je zatížen důkazním břemenem a měl si tedy důkazní prostředky uschovat). Jak již bylo uvedeno výše, provedení výslechu navržené svědkyně pak zamezila sama žalobkyně nesložením zálohy na náklady důkazu. Za daných okolností by tedy nezbývalo jinak než vycházet z možnosti, že žalobkyně se o žalovaném jako možném vlastníkovi/provozovateli předmětného vozidla dozvěděla bezprostředně po datu uvedeném v předmětné kopii kupní smlouvy, přičemž uplatnění práva na příspěvek je omezeno roční prekluzivní lhůtou dle ustanovení § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, která by v březnu 2021, kdy žalobkyně výzvu odeslala, z valné části již uplynula. Z důvodů shora uvedených tedy nalézací soudu nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského sou