15 C 376/2023-16 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl návrh na rozvod manželství účastníků, doručený zdejšímu soudu dne 16. listopadu 2023. Navrhovatelka tvrdila, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne , datum, před , státní instituce, a že účastníci nejsou rodiči dosud nezletilých dětí. V důsledku postupného rozcházení se v názorech došlo k vzájemnému odcizení, pro které nechtěla setrvávat ve společném soužití. K tomu později doplnila, že ze společného bytu se odstěhovala koncem roku 2023 a nyní žije sama. Přitom vyloučila obnovu manželského soužití s odkazem na své vyhoření. Následky soužití s manželem hodnotila jako útrpné.Manžel navrhovatelky s rozvodem nesouhlasil. Uváděl jednak, že si není vědom odcizení účastníků, natož rozvratu manželství. Odkazoval také na svůj špatný zdravotní stav. Trpí srdečními obtížemi. Proto má zabudovaný defibrilátor. S ohledem na to byla manželu navrhovatelky přiznána invalidita III. stupně. Samotné zahájení řízení mu způsobilo akutní zhoršení zdravotního stavu. Současně je odkázán pouze na svůj invalidní důchod a po rozvodu by se dostal do špatné finanční situace. Pokud se navrhovatelka domáhá rozvodu právě za tohoto stavu, není její jednání férové. Manžel navrhovatelky současně vyjádřil přesvědčení, že vztahy účastníků lze narovnat a manželské soužití obnovit.Mezi účastníky bylo nesporné, že navrhovatelka opustila společnou domácnost v prosinci 2023, že dosahuje příjmu cca 40 000 Kč měsíčně, že manžel navrhovatelky pobírá invalidní důchod cca 21 000 Kč měsíčně, že nezbytné náklady na bydlení a udržování vozidla pro manžela navrhovatelky dosahují cca 10 500 Kč měsíčně, a že manžel navrhovatelky je schopen se o sebe sám postarat (ve smyslu obstarání každodenních potřeb). Soud tyto skutečnosti vzal za své zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) ve spojení s § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „ZŘS“).Dokazováním soud pak zjistil, že prohlášení účastníků o manželství před příslušným orgánem veřejné správy bylo učiněno dne , datum, .Za rozvrat manželství je zřejmě nezbytné považovat také to, že přinejmenším jeden z manželů se nechce chovat tak, aby byl plněn účel manželství. Výslechy účastníků potvrdily odlišné představy o vnímání druhého a důsledcích společného soužití. Navrhovatelka sice neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, pro které by bylo možné hodnotit její účast v manželství, jako utrpení. To však nevylučuje takové její subjektivní vnímání společného soužití. Rozvrat manželství tedy byl objektivně způsoben především neochotou navrhovatelky obnovit manželské společenství. Fungování manželství totiž zahrnuje v základu právě existenci tohoto společenství (participace na řešení každodenních problémů, vzájemná pomoc atd.). S ohledem na kategorický postoj navrhovatelky lze také hodnotit, že rozvrat manželství účastníků je hluboký. Protože navrhovatelka, která již nadále nechtěla v manželském svazku účastníků setrvávat, vylučovala možnost změny takového stavu, byl hluboký a trvalý rozvrat manželství účastníků soudem hodnocen současně jako nenapravitelný. Snaha jednoho z manželů k obnově manželského soužití totiž musí být přijata druhým manželem, což v dané nenastalo.S ohledem na skutkové námitky manžela navrhovatelky se soud se zabýval také tím, zda existuje překážka rozvodu ve smyslu § 715 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“). Přitom soud přihlédl k tomu, že faktické soužití účastníků zaniklo déle než před pěti měsíci. Žádný z účastníků neuváděl nic, co by umožnilo přijmout závěr o trvající nemožnosti samostatné přiměřené životní existence manžela navrhovatelky po rozluce účastníků. Až na momentální zhoršení zdravotního stavu manžela navrhovatelky, k němuž mělo dojít krátce po zahájení řízení, hodnotil manžel navrhovatelky svůj stav jako stabilní. Pokud je tedy důvodem zhoršení zdraví manžela navrhovatelky vždy náhlý citový negativní impuls a odmítání soužití navrhovatelkou, je možné předpokládat, že prodlužování řízení či nejisté existence formálního svazku (např. v případě odvolání, při zamítnutí návrhu) se naopak bude negativně promítat do zdravotného (i psychického) stavu manžela navrhovatelky. Je třeba si uvědomit, že zamítnutí návrhu na rozvod není satisfakcí pro manžela, který se rozvádět nechce. Jde jen o odstranění výjimečné tvrdosti dopadu rozvodu do sféry postiženého. Onu výjimečnost v dané věci nalézt nelze. Každý rozvod může mít a často má negativní dopad, opět často na oba jeho aktéry. To však není a nemůže být systémovou překážkou rozvodu, pokud manželství chápeme jako dobrovolný svazek dvou lidí (viz smysl §§ 655 a 656 OZ). Protože i po rozluce účastníků je manžel navrhovatelky také schopen bez nepřiměřených obtíží obstarávat své každodenní potřeby (s přihlédnutím k příjmu a nezbytným výdajům), není v této věci možné uzavřít, že rozvodu manželství brání překážka uvedená v § 755 odst. 2 písm. b) OZ.V této souvislosti je vhodné doplnit, že rozvod manželství automaticky neznamená, že by se přetrhali všechny vazby mezi účastníky. Ovšem právě prodlužování nejistého stavu je zpravidla důvodem, jejich zhoršení. Soud je přesvědčen, že formální ukončení manželství přispěje k udržení v podstatě přátelských (podle hodnocení manžela navrhovatelky) širších rodinných vazeb účastníků.Vzhledem k uvedenému hodnocení soud výrokem I. rozvedl manželství účastníků v souladu s § 755 odst. 1 OZ, neboť byly splněny zákonné podmínky pro toto rozhodnutí, tedy to, že soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení, když soud nezjistil žádnou překážku rozvodu, stanovenou v § 755 odst. 2 OZ.Výrokem II. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů, neboť podle § 23 ZŘS na tuto náhradu nemá podle výsledku právo žádný z účastníků řízení ve statusových věcech manželských, když soud nezjistil žádné okolnosti případu, které by odůvodnily jiné rozhodnutí o tomto právu.