15 C 23/2025-27 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. ledna tr. se žalobkyně domáhala po žalovaném placení výživného 5 tis. Kč měsíčně od února tr. K odůvodnění žaloby uvedla, že účastníci řízení jsou manželé, že manželství účastníků prochází krizí, jež vyústila v příkazy žalovaného k vystěhování žalobkyně a jejích dcer a že žalobkyně byla proto nucena se odstěhovat ze společné domácnosti účastníků a nyní žalobkyni tíží náklady spojené s bydlením a výživou dětí. Ke svým poměrům žalobkyně uvedla, že platí nájem 12 tis. Kč, náklady na domácnost 16 tis. Kč, náklady na automobil 4 tis. Kč a náklady na dcery 6 tis. Kč. Žalobkyně pracuje jako snídaňová kuchařka s výdělkem 26 až 29 tis. Kč měsíčně. K poměrům žalovaného uvedla žalobkyně, že jeho měsíční příjem dosahuje nejméně 40 tis. Kč, že vlastní několik bagrů, kamion a že provádí zemní práce bez dokladu. S ohledem na péči o společnou dceru účastníků není žalobkyně schopna ze své mzdy a výživného pro své děti zajistit veškeré potřeby dcery účastníků a vlastní potřeby. Vlastní finanční prostředky žalobkyně investovala do společné domácnosti účastníků a nezavinila problémy v manželství účastníků. S odkazem na požadavek stejné hmotné a kulturní úrovně manželů se žalobkyně domáhala žalovaného výživného.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že problémy v manželství způsobila žalobkyně, že žalobkyně nevyužila možnosti lépe placené práce, přestože hlídání jejich dcery lze zajistit jinak, než osobně žalobkyní, že nájem ve skutečnosti žalobkyně neplatí, neboť bydlí v domě svého syna a sama se podílí na financování kupní ceny k jeho pořízení, že žalobkyně vlastní byt v Sokolově, který nevyužívá a že žalobkyně má možnost zajištění dalšího jiného bydlení v Kolové u otce (zřejmě otce žalobkyně). Žalovaný dále poukazoval na chování žalobkyně k němu a k dalším dvěma dětem žalobkyně a na hospodaření žalobkyně se svými penězi a se společnými prostředky v době společného soužití. Ke svým poměrům žalovaný s odkazem na soudu již předložená daňová přiznání uvedl, že jeho průměrný příjem je 35 tis. Kč, splácí hypotéku na dům a další poplatky za provoz domu a platí výživné 8,5 tis. Kč synovi z předchozího manželství. K poměrům žalobkyně uvedl žalovaným že pobírá výživné 12,5 tis. pro dcery, má příjem cca 4 tis. z provozu internetového obchodu s oblečením, úlevu na dani 25 tis. ročně, že starší dcera žalobkyně pracuje jako brigádnice s výdělkem 8 tis. a nájemné z bytu (zřejmě z bytu žalobkyně) je cca 10 tis.3. Mezi účastníky bylo zjevně nesporné, že žalobkyně opustila společnou domácnost účastníků nejpozději na počátku doby, za kterou je výživné žalováno, že žalobkyně je matkou dalších dvou dosud nezletilých dětí, na jejichž výživu přispívá k rukám žalobkyně jejich otec. Soud vzal tato shodná tvrzení za své skutkové zjištění v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/12963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“).4. Pro rozhodnutí soudu byly významné další skutečnosti, které soud zjistil v řízení péče o nezletilou dceru účastníků , jméno FO, , narozenou v roce , rok, , vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. , spisová značka, . Rozsudkem ze dne , datum, , čj. , číslo jednací, , bylo v této věci rozhodnuto o svěření nezletilé do péče žalobkyně a žalovanému bylo uloženo platit výživné pro nezletilou 6 tis. Kč měsíčně od dubna 2024 k rukám žalobkyně. Soud v tomto dalším řízení zjistil, že žalovaný vykazoval žalobkyni ze společného obydlí, vulgárně ji napadal a urážel ji, zatímco žalobkyně i v posledních dnech společného soužití vyjadřovala lítost nad rozpadem rodiny a snahu se dohodnout. K poměrům žalobkyně soud zjistil, že bydlí společně se svými s dcerami, že vlastní byt v Chodově, který je nevyužitý, že je zaměstnána jako snídaňový kuchař u společnosti , právnická osoba, ., kde dosahuje průměrné čisté mzdy ve výši 26 108,33 Kč měsíčně. Na výživu svých dalších dosud nezletilých dcer pobírá žalobkyně od jejich otce výživné po 2 500 Kč měsíčně. K poměrům žalovaného soud zjistil, že zůstal bydlet ve svém rodinném domě, na bydlení hradí celkem měsíčně asi 12 000 Kč, platí hypotéku 3 400 Kč měsíčně, podniká jako OSVČ, kdy vykonává zámečnické práce, opravu a servis gastro zařízení a jeho příjmy ze samostatné činnosti v roce 2023 činily 1 765 496 Kč, výdaje 1 422 524 Kč, když rozdíl mezi příjmy a výdaji tedy činil 342 972 Kč a že mu byla soudem uložena povinnost platit výživné pro svého dalšího dosud nezletilého syna ve výši 3 500 Kč měsíčně. Otec se na péči o nezletilého přímo nepodílí, nestýká se s ním. Z toho soud uzavřel, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 28 566 Kč měsíčně. Žalovaný dále vlastní motorovou čtyřkolku, nákladní vůz , název, , osobní automobil , název, , pořízený v roce 2019 za 582 523 Kč, dva traktory pořízené v témže roce, dále , název, ., další bagr pořízený v roce 2022 za 400 000 Kč bez DPH.5. Naopak pro rozhodnutí nejsou nijak významná hodnocení žalovaného o charakteru žalobkyně a výdělcích dcery žalobkyně. Povaha, nebo sociální původ žalobkyně nejsou zákonem předpokládaným kritériem pro úpravu žalovaného výživného (v této souvislosti viz 8. odstavec odůvodnění). A žalovaným uváděná výše příjmu dítěte jistě nevyvolává povinnosti příspěvku na společnou domácnost. Výdělek z brigády umožňuje jen zlepšit výživovou situaci dítěte.6. Protože žalovaný neoznačil žádný důkaz k prokázání dalšího tvrzeného příjmu žalobkyně z nájmu bytu nebo z další, než závislé výdělečné činnosti, soud v tomto směru žádné skutečnosti nezjistil, když žalobkyně tyto skutečnosti nepotvrdila, resp. komerční využití svého bytu výslovně popřela. Důkazní povinnost v tomto směru totiž tížila žalovaného (§ 120 odst. 1 OSŘ), nikoli žalobkyni.7. Výše uvedené skutečnosti o dalších poměrech účastníků postačovaly pro rozhodnutí o podané žalobě. Účastníky uváděné výdaje na nezbytné potřeby spojené s bydlením jsou zjevně v zásadě stejné, resp. lze očekávat, že u žalobkyně budou dokonce celkově vyšší s ohledem na počet společně žijících osob. Nebylo proto nutné provádět dokazování podle návrhu žalovaného ohledně konkrétních výdajů žalobkyně na tyto potřeby.8. Byť jsou přirozeně celkové nezbytné náklady spojené s bydlením vždy nižší, pokud žije rodina pohromadě, nelze hodnotit opuštění společné domácnosti účastníků žalovanou jako zneužívající ke zvýšení své individuální spotřeby a vyvolání nároku na výživné, neboť se tak stalo zjevně přinejmenším s ingerencí žalovaného. V manželském životě jistě nasávají situace, kdy dojde k manželské rozluce. Její zavinění by však mělo význam jen tehdy, pokud by bylo zjištěno na straně toho z manželů, který se poté bude domáhat dorovnání životní úrovně s manželem, kterého opustil. To v daném případě zjištěno nebylo.9. Ohledně příjmové situace účastníků jsou významné v zásadě jen příjmy, jež byly zjištěny již v řízení péče soudu o nezletilé. Žádný z účastníků netvrdil, že by se jeho situace od doby výše zmíněného rozhodnutí ze dne , datum, významně změnila. Na rozdíl od soudu péče o nezletilé se v tomto řízení soud nespokojil se závěrem, že žalovaného tíží výdaje na dosažení zisku ve výši cca 1,4 mil. Kč ročně. Poměr příjmů a výdajů totiž napovídá, že žalovaný ve svém přiznání k dani z příjmů uplatnil tzv. paušální výdaj podle § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. To znamená, že výdaje v této výši mohly existovat, ale také vůbec nemusely být. Protože žalovaný v tomto směru neuvedl soudu žádné podrobnosti a snaha soudu o výzvu k potřebnému doplnění tvrzení nemohla být naplněna s ohledem na neúčast žalovaného na nařízeném jednání, soud k tvrzeným (přiznání k dani je jen deklarace – tvrzení poplatníka daně) výdajům žalovaného nepřihlížel. Soud tedy vycházel z toho, že žalovaný je schopen dosahovat příjmu z podnikání ve výši více než 1,5 mil. Kč.10. Základem pro rozhodnutí soudu je zásada stejné životní úrovně manželů zakotvená v § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) jak správně hodnotila také žalobkyně. Přihlédneme-li k tomu, že výdaje účastníků na zajištění svého živobytí jsou v zásadě obdobné, když vyšší náklady žalobkyně spojené s výchovou dětí jsou kompenzovány příjmem výživného od druhého z rodičů dětí a výdaje žalovaného na placení výživného pro jeho nezletilé děti jistě musí nést stejně také žalobkyně, je nutné zohlednit poměrně velký rozdíl v příjmech účastníků. Zatímco žalobkyně na své potřeby může vynakládat příjem maximálně 29 tis. Kč měsíčně, disponuje žalovaný s příjmem cca 125 tis. Kč měsíčně. I když žalovaný z tohoto svého průměrného (a hrubého) příjmu jistě musí vynakládat (ovšem nezjištěnou) část na dosažení podnikatelského zisku, nejde zjevně o takový připustitelný díl, který by příjmy účastníků dorovnal. Ostatně již soud péče o nezletilé se pozastavoval nad účelností výdajů na pořizování dalších stojů žalovaným, aniž by bylo zřejmé jejich ekonomické využití. I s přihlédnutím k tomuto hodnocení je zřejmé, že žalované výživné jistě nedosahuje takové výše, aby vyrovnala rozdíl v životní a kulturní úrovni účastníků, k němuž došlo po jejich rozl