15 C 378/2024-26 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 9. října 2024, se žalobkyně po žalovaném domáhala určení podle výroku I. s odůvodněním, že toto vozidlo prodala žalovanému podle smlouvy ze dne , datum, . Podle této smlouvy byl žalovaný také povinen zajistit přepis předmětu koupě v registru vozidel v zákonné lhůtě, což nesplnil. Žalované určení navrhovala žalobkyně s ohledem na dlouhodobou nečinnost žalovaného a nesplnění podmínek pro registraci motorového vozidla, což umožní následný zápis změny v registru vozidel bez součinnosti žalovaného. Naléhavý právní zájem žalobkyně spatřovala v tom, že jí hrozí reálná újma, neboť je v registru vozidel uvedena jako vlastnice a provozovatelka vozidla, aniž by měla možnost ovlivnit chování řidiče při dodržování pravidel provozu vozidla na pozemních komunikacích, když nový vlastník motorového vozidla své povinnosti neplní. Podle žalobkyně odpovědnost za případné dopravní přestupky spadá na žalobkyni, která je v registru vozidel stále vedena jako vlastnice i provozovatelka vozidla, když tento údaj odporuje skutečnému stavu.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně se ani nedostavil k jednání před soudem, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.Žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného a pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“).Obecně platí, že žalobě na určení předchází žaloba na splnění povinnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, zveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972 civ). Žalobkyně výslovně uvedla, že se žalovaný smluvně zavázal ke splnění povinnosti zajistit změnu zápisu vlastníka a provozovatele vozidla v registru vozidel. I kdyby takové ujednání nebylo, vyplývá stejná povinnost všech účastníků právního vztahu nepřímo z § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, (dále jen „ZPP“). K tomu viz také bod 50. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2021, sp. zn. Pl. ÚS 114/20. Přestože tedy žalobkyni nebránilo nic v tom, aby se žalobou domáhala splnění této povinnosti žalovaným, nebo nahrazení projevu jeho vůle k podání příslušné žádosti správnímu úřadu, bylo žalováno určení právního stavu, který nikdo z účastníků nezpochybňoval.Pokud žalobkyně za tohoto stavu odkazovala na výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 114/20, pak je třeba si uvědomit, že ten se týká jen návrhu na zrušení § 8a ZPP v souvislosti s povinností předkládat určité podklady k žádosti o změnu zápisu vlastnictví k vozidlům v registru. Ústavní soud sice dovodil, že podkladem pro takový zápis může být i rozhodnutí civilního soudu o určení, že dosavadní vlastník již není vlastníkem vozidla. Tento závěr byl ovšem vysloven jen na okraj (orbitem dictum) a je zřejmé, že je tím míněna situace, kdy soud určí vlastnictví k vozidlu jiné osoby, než dosavadního vlastníka. Ten pak logicky slovy Ústavního soudu již není vlastníkem. Jen takový postup totiž současně zohledňuje pasivní věcnou legitimaci žalovaného, pokud se žalobce domáhá určení, že vlastníkem je právě a jen žalovaný. Opačný přístup by umožnil, aby převodce vozidla podal žalobu v podstatě proti komukoli a samozřejmě musí uspět, pokud prokazuje, že vozidlo prodal komukoli, třeba i osobě odlišné od žalovaného. Jinými slovy a lidově řečeno je třeba se ptát, co má žalovaný společného s tím, že žalobce se nepovažuje za vlastníka vozidla, aniž by se domáhal určení vlastnictví žalovaného?Tato úvaha není jen akademická, neboť má dopad i do sféry správního práva. Podle § 4 odst. 2 ZPP totiž registr vozidel musí obsahovat údaje o vlastníkovi vozidla. Tzn., že pokud je vozidlo registrováno a provozováno na pozemních komunikacích, nelze tak činit bez evidování takového údaje. Rozhodnutí soudu o žalobě v této věci by tedy sice mohlo umožnit žalobkyni prezentovat se jako původní vlastník vozidla, nemohlo by ovšem současně sloužit jako podklad pro zápis nového vlastníka do registru. Takový stav je přitom nejen nežádoucí, ale i protiprávní. Již proto nelze takto postavené žalobě vyhovět pro nesplnění podmínky stanovené v § 80 OSŘ.Jen pro úplnost je nutné dodat, že naléhavost žalovaného určení nevyplývá ani z poukazu žalobkyně na její případnou odpovědnost za přestupky. Pro její existenci by totiž musely být splněny podmínky stanovené v § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, které se stavem zápisů v registru vozidel nesouvisí.Lze si jistě představit situaci, kdy je v registru zapsán jako vlastník vozidla někdo, kdo není schopen určit skutečného vlastníka. Typicky jde o případy, kdy někdo (zejména za předchozí mírnější právní úpravy zápisů do registru, kdy nebylo žádáno ověření plné moci) zneužil osobní údaje rejstříkového vlastníka a domohl se zápisu vlastnictví pro jinou osobu, např. pro vyhýbání se plnění platebních povinností, dopadů výkonu rozhodnutí apod. V takovém případě je nabíledni, že rejstříkovému vlastníku (tomu, kdo je v registru veden jako vlastník), který vlastníkem vozidla není, nezbude nic jiného, než se domáhat výmazu nesprávného zápisu v registru. Toho lze dosáhnout několika způsoby, a to ve správním řízení (např. odvoláním proti rozhodnutí o zápisu, obnovou správního řízení o zápisu do registru, či obranou proti jinému zásahu správního orgánu) anebo v občanském soudním řízení (uložení konkrétní povinnosti nezasahovat do osobnostní sféry rejstříkového vlastníka, či určením, že vlastníkem není). Pokud se tedy žalobkyně rozhodla pro tento způsob ochrany svých práv, musí (aniž by v této souvislosti byly pro zjednodušení zkoumány všechny další výše uvedené podmínky) tak činit proti tomu, kdo ji neoprávněně jako vlastnici a provozovatelku předmětného vozidla ve své evidenci vede. Nikoli tedy proti žalovanému, který stav registru nemůže přímo změnit. Žalovaný tedy nemůže být pasivně legitimován k žalovanému určení.Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že žalobkyně zvolila nesprávný postup k ochraně svých práv.Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.