34 C 251/2025-22 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 17 863 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí na základě Smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č. , hodnota, dodávala elektrickou energii na adrese odběrného místa , adresa, . Žalobkyně vyúčtovala žalované dodanou elektrickou energii za období od 1. 8. 2024 do 16. 1. 2025 fakturou č. , hodnota, ve výši 12 724 Kč a za období od 17. 1. 2025 do 6. 3. 2025 fakturou č. , hodnota, ve výši 5 139 Kč.Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalované, jež je státním občanem , Anonymizováno, . Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat, a v kladném případě, zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku číslo , hodnota, odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 o. s. ř. a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaná naposledy zdržovala na území České republiky v , adresa, , došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu a Okresní soud v České Lípě bude příslušný k projednání a rozhodnutí o věci dle českého právního řádu.Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému řádně a včas předvolal oba účastníky. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovanou u jednání zastupoval ustanoveny opatrovník.Ze Smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaná a žalobkyně uzavřeli dne 10. 7. 2024 smlouvu o poskytování služeb, ve které se žalobkyně zavázala dodávat žalované na adresu odběrného místa , adresa, , elektřinu za dohodnutou cenu a žalovaná se zavázala za dodanou energii zaplatit dohodnutou cenu. Z faktury č. , hodnota, , se splatností dne 3. 2. 2025, soud zjistil, že žalobkyně dodala žalované v období od 1. 8. 2024 do 16. 1. 2025 elektřinu za 12 724 Kč. Z faktury č. , hodnota, , se splatností dne 2. 4. 2025, bylo zjištěno, že žalobkyně dodala žalované v období od 17. 1. 2025 do 6. 3. 2025 elektřinu za 5 139 Kč. Dlužné částky žalovaná neuhradila. Žalovaná byla k zaplacení svého dluhu upomínána předžalobní upomínkou ze dne 18. 6. 2025.Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobkyní jako dodavatelem a žalovanou jako odběratelem byla uzavřena ve smyslu § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v platném znění, smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, na základě které se výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou zavazuje dodávat zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související služby v elektroenergetice a zákazník se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Žalobkyně prokázala uzavření smlouvy i dodávku elektřiny, přičemž žalovaná svoji povinnost uhradit za dodanou elektřinu dohodnutou cenu nesplnila, a dluží tak žalobkyni částku 17 863 Kč. Ve smyslu § 1970 o. z. soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužných částek ode dne následujících po splatnosti jednotlivých faktur.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, odměna ve výši 1 200 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu), paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.