16 C 199/2025-36 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 25.200,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13.1.2024 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,- Kč a částky 6.627,- Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná uzavřela s žalobcem smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 20.000,- Kč, které byly žalované dne 13.12.2023 zaslány na účet. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 5.200,- Kč. Jistina i poplatek byly splatné 12.1.2024. Žalovaná své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Ke dni podání návrhu žalovaná na svůj dluh uhradila částku 1.833,- Kč. Žalobce poskytl zápůjčku prostřednictvím webové stránky. Žalovaná vyplnila formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky. Žalobce ověřil totožnost klienta, sken dokladu totožnosti a pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobce zaslal žalované na uvedené telefonní číslo. Před uzavřením smlouvy si žalobce vyžádal od žalované informace o jejích rodinných, pracovních příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databázích. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalované. V důsledku prodlení vznikla žalované povinnost uhradit též zákonné úroky z prodlení, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2.500,- Kč (písemné výzvy zaslány dne 19.1.2024, 26.1.2024, 2.2.2024, 11.2.2024,26.2.2024). Celková výše dluhu žalované ke dni podání návrhu činí 27.700,- Kč a to: jistina a poplatek ve výši 25.200,- Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,- Kč. Žalobce dále požaduje smluvní pokutu dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,1% z dlužné částky ve výši 20.000,- Kč za každý den prodlení od 13.1.2024 (den následující po splatnosti zápůjčky) do 11.3.2025 (vyhotovení návrhu) ve výši 8.460,- Kč. V podání ze dne 18.9.2025 žalobce uvedl, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Smlouva s žalovanou byla podepsána na základě zaslaného SMS kódu, který žalovaná obdržela a následně vložila do smlouvy jako svůj podpis a souhlas. Finanční prostředky byly vyplaceny na účet, který žalovaná uvedla a na který jí v minulosti byly zaslány dřívější půjčky.Žalovaná potvrdila, že jí byla ze strany žalobce poskytnuta částka 20.000,- Kč, kterou převzala a uhradila žalobci pouze částku 1.833,- Kč. Dostala se do finančních problémů a nebyla schopná v daném termínu peníze vrátit. Snažila se s žalobcem dohodnout na splátkách, kdy toto on odmítl. Při uzavírání smlouvy vyplňovala dotazník, kdy se jí ptaly na osobní věci, zda je zaměstnaná a na příjmy. Není si jistá, zda se zajímali o výdaje. Žalobce nepožadoval předložení dokladů o výši příjmu ani o výši výdajů, nepožadoval ani výpis z účtu. Dlužnou částku není schopná zaplatit najednou. Je svobodná, má nezletilé dítě ve věku 10 let, je samoživitelka. Je zaměstnána, její příjem činí kolem 30.000,- Kč čistého měsíčně. Z toho platí výdaje spojené s bydlením a splácí ještě jiné dluhy. Dlužnou částku by mohla splácet po 2.000,- Kč měsíčně.Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce s datem 13.12.2023 za žalovanou podepsanou PIN kódem , hodnota, . Žalovaná potvrdila, že smlouvu s žalobcem uzavřela a žalobce na její účet zaslal částku 20.000,- Kč. Žalobce dále uvedl, že před uzavřením smlouvy si vyžádal od žalované informace o jejích rodinných, pracovních příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databázích. Na výzvu soudu, aby uvedl, jaké konkrétní informace a z jakých konkrétních listin, podkladů a dokumentů informace získal, žalobce uvedl, že žádná skutková tvrzení doplňovat nebude. Žalovaná uvedla, že při uzavírání smlouvy vyplňovala dotazník, kdy se jí ptaly na osobní věci, zda je zaměstnaná a na příjmy, není si jistá, zda se zajímali o výdaje. Žalobce nepožadoval předložení dokladů o jejím příjmu ani o výši jejích výdajů.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvě