24 C 295/2025-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 1. 7. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit jí 20 106 Kč spolu s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Uvedla, že se žalovaným dne 13. 12. 2024 uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu , Anonymizováno, .cz) smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatky do 30 dnů. Žalovaný však plnil jen částečně (zaplatil pouze 3 Kč).2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Z listiny nazvané úvěrová smlouva soud zjistil, že obsahuje údaje o žalobkyni i údaje o žalovaném (jméno, příjmení, rodné číslo atp.). Tato listina však neobsahuje podpis (ať již vlastnoruční či elektronický) ani jedné ze stran. Za žalobkyni je zde scan podpisu předsedy představenstva a za žalovaného je zde číslo , hodnota, . Listina obsahuje ujednání, že žalobkyně poskytne žalovanému 15 000 Kč za úrok 0% a poplatky v celkové výši 643 Kč. Pro níže vyložený právní názor soud z tohoto důkazu žádná další skutková zjištění nečinil, stejně jako nečinil žádná skutková zjištění z listiny nazvané formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a sazebníku.4. Ze scanu občanského průkazu soud zjistil, že se jedná o občanský průkaz žalovaného.5. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně dne 13. 12. 2024 žalovanému vyplatila 15 000 Kč.6. Z listiny nazvané opis výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že se jedná o interní evidenci žalobkyně, přičemž eviduje dne 13. 12. 2024 platbu ve výši 15 000 Kč na účet č. , č. účtu, .7. Z listiny nazvané výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že se opět jedná o interní evidenci žalobkyně, která zde mimo jiné eviduje pro žalovaného dne 13. 12. 2024 čerpání 15 000 Kč a dále od žalovaného úhrady v celkové výši 3 Kč.8. Z listiny nazvané karta klienta soud zjistil, že žalobkyně zvažovala příjmy žalovaného ve výši 80 000 Kč jako OSVČ, příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 40 000 Kč a splátky jiných úvěrů ve výši 10 000 Kč. Dále soud zjistil, že žalobkyně provedla šetření žalovaného v potvrzení uvedených registrech s negativním výsledkem.9. Z listiny nazvané posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že se jedná o vnitřní dokument žalobkyně, který stanovuje metodiku, postup při posuzování, zda bude klient schopen požadovaný úvěr splatit. Žalobkyně zjišťuje klientovo kreditní skóre, neboli credit scoring, kdy je posuzována příjmová a výdajová stránka klienta. Žalobkyně dále zjišťuje bonitu klienta, kdy výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky a dále žalobkyně lustruje klienta v úvěrových a dalších veřejných registrech. Listina dále obsahuje metodiku hodnocení a judikaturu ve věci zkoumání úvěruschopnosti. Zda se touto metodikou žalobkyně řídila v projednávaném případě, případně k jakým závěrům dospěla, se z této listiny nepodává.10. Z dopisu ze dne 30. 5. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení 20 106 Kč do 13. 6. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl odeslán žalovanému 2. 6. 2025.11. Po provedeném dokazování tak mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy zejména jménem a rodným číslem. K samotnému uzavření smlouvy (resp. právnímu jednání) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku je nutno uvést, že z předložených listin je do určité míry pravděpodobné, že žalobkyně jednala se žalovaným (zejména z předloženého scanu občanského průkazu), avšak nebylo to v řízení postaveno najisto, stejně jako nebylo prokázáno, co mělo být obsahem takového jednání (k tomu viz níže). Dále bylo zjištěno, že žalobkyně dne 13. 12. 2024 žalovanému poskytla 15 000 Kč převodem na jeho bankovní účet.12. Třeba rovněž poukázat, že na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr splatný do 30 dnů a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. Pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.15. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další ú