24 C 288/2025-87 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 15. 8. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 18 180 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč od 22. 4. 2024 do zaplacení. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 17. 11. 2023 a 28. 12. 2023 pomocí prostředků komunikace na dálku (na webovém portálu www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které žalovanému poskytla převodem na účet částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně kapitalizovaný pro první měsíc ve výši 4 000 Kč, a to do 21. 4. 2024. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 4 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 180 Kč.2. Podáním došlým soudu dne 11. 11. 2025 žalobkyně žalobu co do 3 600 Kč s úrokem z prodlení z této částky omezila, neboť žalovaný platbou před podáním žaloby tuto částku zaplatil a dále žalobu omezila co do částky 1 504,80 Kč představující smluvní pokutu. Nadále tedy požadovala 10 400 Kč na jistině a 2 675,20 Kč na smluvní pokutě. Soud řízení usnesením ze dne 12. 11. 2025, č.j. , spisová značka, , v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.3. Žalovaný k věci uvedl, že se žalobkyní smlouvu uzavíral s tím, že peníze čerpal ve dvou částkách, a to 7 000 Kč a 3 000 Kč a zaplatil jen jednu splátku. V té době neměl práci a pobíral pouze invalidní důchod. Bydlel různě po známých. Nyní bydlí u sestry.4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že je datována 17. 11. 2023 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému převodem na účet úvěr do výše limitu 30 000 Kč a žalovaný tyto peněžní prostředky v době neurčité vrátí a zaplatí úrok ve výši 40 % měsíčně tak, že každý měsíc splatí přirostlé úroky a jistinu může splatit kdykoliv. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného. Další skutečnosti soud pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako žádná skutková zjištění nečinil ze všeobecných obchodních podmínek.5. Listina nazvaná žádost o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, představuje jakousi sjetinu informací o žalovaném a opět postrádá jakýkoli podpis žalovaného, či jen indicii, že tyto údaje vyplňoval žalovaný.6. Z potvrzení o provedené platbě a sdělení banky soud zjistil, že dne 17. 11. 2023 žalobkyně převedla na účet č. , č. účtu, částku 7 000 Kč a dne 28. 12. 2023 částku 3 000 Kč, přičemž majitelem tohoto účtu je žalovaný.7. Ze scanu občanského průkazu a průkazu pojištěnce soud zjistil, že se jedná o doklady žalovaného.8. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, za období od června 2023 do října 2023 soud krom jiného zjistil, že žalovaný pobíral invalidní důchod 3. stupně a snažil se přivydělávat si brigádami, k tomu čerpal další úvěry a občasně sázel. Přesto však netvořil žádné úspory a na účtu udržoval velmi nízký zůstatek (v říjnu jen 7,05 Kč).9. Z dopisu ze dne 18. 4. 2024 soud zjistil, že jím žalobkyně oznamovala žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení se splácením, došlo dne 18. 4. 2024 k zesplatnění celého zůstatku úvěru ve výši 29 281 Kč.10. Z dopisu ze dne 14. 6. 2025 soud zjistil, že jím tehdejší zástupce žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy ze dne 17. 11. 2023 ve výši 34 777,36 Kč s tím, že pokud tak do tří dnů neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 14. 6. 2025.11. Po zhodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu, dne 17. 11. 2023 s ním uzavřela smlouvu shora citovaného znění a dne 17. 11. 2023 mu převodem na účet poskytla 7 000 Kč a dne 28. 12. 2023 dalších 3 000 Kč. Žalovaný pak žalobkyni zaplatil 3 600 Kč.12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).13. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.14. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.15. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů pos