21 C 135/2020-9 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], kterou měl žalovaný splácet v týdenních splátkách po [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy, zejména nesplácel úvěr dohodnutým způsobem, došlo žalobkyní k odstoupení od shora uvedené smlouvy a zesplatnění pohledávky. Ke dni vyčíslení tvoří dluh žalovaného [částka]. Dluh žalovaný neuhradil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z hlediska skutkového stavu věci soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní skutečně došlo k uzavření shora specifikované smlouvy, na základě níž vyčerpal žalovaný shora uvedenou částku [částka], skládající se z jistiny ve výši [částka] a kapitalizovaného úroku ve výši [částka], neplnil své povinnosti ze smlouvy, nehradil stanovené týdenní splátky, a protože spolu s uzavřením smlouvy přistoupil mj. i k všeobecným obchodním podmínkám žalobkyně a sazebníku, je povinen uhradit žalobkyni vzniklý dluh včetně veškerého příslušenství tak, jak je rozepsáno shora. Žalobkyně má vůči žalovanému právo na zaplacení ve výroku rozsudku uvedených částek odpovídajících dluhu podle výše uvedené smlouvy o úvěru. V posuzovaném případě totiž žalobkyně a žalovaná uzavřeli podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit v dohodnutých splátkách a termínech a to včetně úrokového navýšení. Žalobkyně svůj závazek z úvěrové smlouvy splnila. Žalovaný oproti tomu porušil svoji smluvní povinnost poukazovat žalobkyni pravidelně dohodnuté splátky a nesplnil tak svůj závazek, a proto věřitel využil svého práva a pohledávku zesplatnil. Žalovaný tím, že nezaplatil dlužnou částku v dohodnutou dobu, se dostala do prodlení se splněním peněžitého závazku (§ 1968 o. z.). Žalobkyni tak vedle práva na zaplacení dlužné částky z úvěru a dohodnutého úroku z úvěru, vzniklo též právo požadovat zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z), jehož výše je uvedena v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] představující [částka] za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje [částka]. Povinnost žalovanéhozaplatit žalobkyni dlužnou částku a náklady řízení byla stanovena v běžné lhůtě tří dnů, když soudu nebyly známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovit lhůtu delší (ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.).