6 C 291/2022-47 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala toho, aby soud rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k výše ve výrokové části rozsudku označeným nemovitostem (dále jen „vypořádávané nemovitosti“), kterými jsou pozemek v katastrálním území , adresa, nad , právnická osoba, . Součástí pozemku p.č. st. , Anonymizováno, je pak stavba č.p. , Anonymizováno, (dále jen „rodinný dům“). Na odůvodnění tohoto svého žalobního požadavku žalobkyně uvedla, že každému z účastníků řízení na vypořádávaných nemovitostech svědčí vlastnický podíl o velikosti 1/2 vzhledem k celku. Pozemek a rodinný dům jsou aktuálně užívány pouze žalovaným, když žalobkyně se z důvodu neshod s žalovaným z rodinného domu odstěhovala. Protože vztahy mezi žalobkyní a žalovaným byly narušeny a ani jeden z nich již nemá zájem o společné soužití, žalobkyně žalovanému navrhla, aby spoluvlastnictví k pozemku a rodinnému domu zrušili a vypořádali. Žalobkyně přitom vyjádřila vůli vzdát se svého spoluvlastnického podílu s tím, že jí žalovaným bude vyplacena odpovídající peněžní částka. Před podáním žalobního návrhu však žalovaný na její nabídku na vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem nijak nereagoval.2. Žalovaný se pak ve věci vyjádřil tak, že se zrušením spoluvlastnictví k výše uvedeným nemovitostem nakonec souhlasil. Navrhl přitom, aby se on stal jejich výlučným vlastníkem s tím, že žalobkyni za její spoluvlastnický podíl zaplatí peněžní částku 1 650 000 Kč. Poukázal přitom na to, že disponuje dostatkem peněžních prostředků, aby mohl žalobkyni vyplatit.3. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky vypořádávaného pozemku, přičemž součástí tohoto pozemku je stavba – objekt rodinného domu. Rodinný dům je užíván žalovaným k bydlení. Účastníci nemají zájem o společné užívání vypořádávaných nemovitostí, tedy nechtějí rodinný dům užívat společně. Účastníci nabyli vlastnictví k vypořádávaným pozemkům v roce 2009, a to na základě kupní smlouvy, přičemž kupní cena byla částečně zaplacena z peněžních prostředků opatřených prostřednictvím hypotéčního úvěru.4. Výše uvedené skutkové závěry soud opírá jednak o listinné důkazy, jednak o shodná vyjádření účastníků. Vlastnictví k vypořádaným nemovitostem je tak zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí. Okolnosti nabytí vypořádávaných nemovitostí, jakož i způsob jejich užívání pak vyplývají ze shodných vyjádření účastníků. Shodná vyjádření účastníků pak vytvořila základ pro skutkový závěr soudu o nedělitelnosti vypořádávaných nemovitostí, jakož i o jejich obvyklé ceně, která činí peněžní částku v rozmezí od 3 300 000 Kč do 4 000 000 Kč (viz. rovněž vyjádření realitní kanceláře). Žalovaný pak prostřednictvím dopisu ze dne 4. 5. 2023 deklaroval jakýsi příslib jeho zaměstnavatele poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 EUR.5. Z výše uvedeného učinil soud skutkový závěr, že vypořádávané nemovitosti ve spoluvlastnictví účastníků řízení slouží k uspokojování bytových potřeb žalovaného, že tyto nemovitosti nejsou rozdělitelné, když v tomto směru nelze ani přehlížet, že účastníci řízení ani nemají o toto rozdělení zájem. Historicky byl spoluvlastnický vztah k vypořádávaným nemovitostem založen kupní smlouvou, když úhrada kupní ceny byla uskutečněna prostřednictvím hypotéčního úvěru, ze kterého jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně. Výše vypořádacího podílu činí částku v rozmezí od 1 650 000 do 2 000 000 Kč, přičemž žalobkyně, která nemá zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví by se spokojila právě s částkou 1 650 000 Kč.6. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.7. Podle § 1144 odst. 1 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. Podle § 1147 o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě.8. V posuzovaném případě nedošlo před zahájením řízení mezi účastníky k dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když žalovaný na nabídku žalobkyně nijak nereagoval. Žalobkyně proto navrhla, aby toto zrušení a vypořádání provedl soud. Protože soud dospěl k závěru, že rozdělení nemovitostí není dost dobře možné (viz. výše), zabýval se soud variantou vypořádání, která spočívá ve zrušení spoluvlastnictví a přikázání podílu žalobkyně na vypořádávaných nemovitostech žalovanému (§ 1147 o.z.). Soud vycházel z toho, že žalovaný má zájem o přikázání spoluvlastnického podílu žalobkyně do svého vlastnictví. Aby takto mohlo být soudem rozhodnuto, muselo by být ovšem v řízení spolehlivě zjištěno, že žalovaný disponuje i dostatkem finančních prostředků, resp. má vytvořeny předpoklady pro jejich opatření - tzv. solventnost žalovaného. Žalovaný v tomto směru soudu předložil dopis svého zaměstnavatele, ze kterého lze dovodit, že ten je připraven žalovanému poskytnout peněžní částku 50 000 EUR. Tento důkazní prostředek však byl soudem bez dalšího vyhodnocen jako nedostatečný k tomu, aby mohlo být na solventnost žalovaného spolehlivě usuzováno. Důkazem spolehlivě prokazujícím solventnost žalovaného by jistě byl např. výpis z bankovního účtu nebo příslib bankovního ústavu k poskytnutí úvěru. Dopis zaměstnavatele, ve kterém navíc není deklarováno poskytnutí celé částky, nýbrž pouze její části, pak není způsobilým důkazem solventnost žalovaného prokázat.9. Proto soud nemohl přikázat spoluvlastnický podíl žalobkyně do vlastnictví žalovaného, když ani žalobkyně za výše konstatovaného skutkového stavu (absence prokázání solventnosti žalovaného) s takovýmto způsobem vypořádání nesouhlasila a navrhovala nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě. Takto dodatečně navrženému způsobu vypořádání pak soud vyhověl a nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě.10. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, pak v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Jinými slovy při rozhodování o nákladech řízení v řízení o vypořádání spoluvlastnictví by tak soud neměl aplikovat § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ale měly by spatřovat u obou účastníků (u všech spoluvlastníků) částečný úspěch ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a zásadně rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.11. Přesto však lze právo na náhradu nákladů v odůvodněných případech některému z účastníků přiznat podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, např. v případě šikanózního výkonu práva, obstrukčního chování spoluvlastníka či nezájmu o konstruktivní vyřešení věci. Při posuzování by pak měl soud přihlížet zejména k tomu, jaké bylo procesní chování a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou. V takovém případě ovšem musí soud přesvědčivě vyložit, proč je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi.12. V posuzovaném případě má soud za to, že došlo k naplnění podmínek pro přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobkyni, tedy naplnění výjimky z na úvod uvedeného pravidla o nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jednomu z účastníků řízení. Soud byl přitom veden úvahou, že žalovaný ještě před zahájením řízení nereagoval na písemný návrh žalobkyně na uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. I v průběhu řízení si pak žalovaný počínal liknavě (jednání bylo k jeho žádosti opakovaně odročováno), žalovaný ani přes opakované odročení jednání nepředložil soudu přesvědčivý důkaz o jeho solventnosti, přičemž na účast na jednání, při kterém bylo o věci meritorně rozhodnuto rezignoval. Oproti tomu žalobkyně byla ve svých procesních stanoviscích zcela konzistentní, měla ochotu vyhovět představám žalovaného o způsobu vypořádání spoluvlastnictví a bylo by tak jistě nesprávné aplikovat na tento případ nejnovější soudní judikaturu a nepřiznat jí náhradu nákladů řízení.13. O náhradě nákladů řízení proto soud rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši, které odpovídá částka 130 662 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 000 000 Kč (představující cenu obvyklou ve výši 4 000 000 Kč, přičemž polovina hodnoty nemovitosti představuje částku 2 000 000